Zelená kobra

„Natreli ho načierno, lebo majú zakázané zabíjať belochov.“ Od dua Herzog/šialený Kinski zbožňujem Aguirre, hnev Boží a Fitzcarraldo (Nosferata ani nie), preto som si v roku 2021 povedal, že je načase doplniť si filmové vzdelanie ich starším kúskom Zelená kobra. A tak sa aj stalo. Nezaujalo ma to, ale vravel som si, že sa to dá pochopiť, lebo sa jednalo len o akúsi predprípravu na spomínané pecky. Aké bolo mojej prekvapenie, keď som zistil, že Zelenú kobru v skutočnosti natočili až potom. O to viac nechápem, že im po tak fantastických spoluprácach z ďalšej vzišlo niečo tak divné, neuchopiteľné (v niekoľkých scénach som sa vôbec nechytal), podpriemerné a miestami až amatérske. Spočiatku som si vravel, že tomu aspoň 3* dám, ale proste to na ne nemalo. Kameramanom bol Čech Viktor Růžička (Tajemství hradu v Karpatech). (10.05.2021)

Napínavým príbehom by som to nenazval. Všetko stojí a padá na Kinskom a jemu sa viacmenej darí pútať pozornosť v samotnom príbehu. Chválim spracovanie - práca s toľkými černochmi a polonahými černoškami dala určite zabrať a vizuálny dojem je vcelku viac než dobrý. Chýba tomu však myšlienka, väčšinou to pôsobí prvoplánovo a nejde sa do hĺbky. Hodnotenie: 60% (03.01.2014)

Spousta hluchých míst je vyvážena několika scénami, na které člověk do konce života nezapomene. Herzogova fascinace krajinou zůstává, párkrát mi kvůli vyprahlým planinám a zástupům mrzáků připomněl Jodorowského. Nehledě na to, že je hrozně zajímavý kontext, že chvilku po tomhle snímku údajně Kinský umělecky úplně shořel, viz Herzogův dokument o Kinském - Můj milovaný nepřítel. To Herzogovo typické, těžko definovatelné transcendentálno tu prostě je a je jen na divákovi, jestli ho nechá působit. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011, původní znění) (08.05.2011)

Originálny pohľad na tradičnú kultúru afrického kontinentu. Herzogova vízia konfliktu moderného a tradičného sveta, človeka a prírody, pána a jeho otroka... Podobne ako pri Aguirre, der Zorn Gottes (1972) aj v tomto prípade tu jednu zo zásadných úloh zohrala Kinského prítomnosť, ktorý sa opätovne dokázal so svojou postavou dobrodruha dokonale, ba priam až ezotericky stotožniť. Je mi jasné, že mnohým tento snímok nesadne, ale pre tých, ktorých Herzogova réžia neodradí, je prichystaná neskutočne pôsobivá a vťahujúca kamera a niekoľko veľmi silných dramatických scén, na ktoré sa jednoducho zabudnúť nedá. 85/100 (20.11.2015)

„Otroctví je součástí lidského srdce...“ Pouť dobrodruha, hledajícího smysl života a uplatnění v divokých končinách mě od počátku vtáhla jedinečnou atmosférou, v níž se snoubí poetické s realistickým. Styl Wernera Herzoga, který v 80. letech natočil po sobě tři velké filmy z exotických oblastí, mi většinou sedí, pomalé tempo obvykle dostatečně kompenzuje silný příběh a nádherné záběry při vykreslení prostředí. Jenže tady jsem snad poprvé měl pocit, že se Herzog až příliš vyžívá v tom prostředí a poezii na úkor příběhu, který občas stagnuje, když v mnoha částech snímek naplňuje dlouhými scény rituálů domorodých afrických kmenů. Nemůžu říct, že by mi to celkový dojem úplně zničilo, sledování mnoha těchto scén zážitek i posílilo, ale kdyby Herzog ubral na délce některých scén, nevložil mezi nejsilnější momenty 15 minut před koncem (a také úplně na závěr) sborové zpěvy a tance domorodců, které už jen film natahovaly, protižek ze souvisleji plynoucího příběhu o životním pádu dobrodruha mohl být ještě silnější. Klaun Kinski byl zvláštní herecký démon, kterého se někdy spíše děsím, ale tady můžu jeho výkon pouze vyzdvihnout a bylo opravdu vidět, že do postavy Cobry Verde vložil s velkou obětavostí i kus sebe. Byl to pro mě stále zážitek hodný filmu z Herzogova nejlepšího období a působivý závěr pokládám svým ztvárněním za nezapomenutelný, přesto jiné režisérovy filmy (např. Kde sní zelení mravenci) se mi líbily ještě víc. [80%] (29.08.2022)