Noc v opeře

Veľmi svižná komédia, kde sa doplňuje kanonáda hlášok s komickými situačnými epizódkami. U mňa vedie až oná záverečná Noc v opere, lodná kajuta, bradatí letci a štyri postele mi ráčia odpustiť. Marxovci síce točia v podstate stále ten istý film dokola, ale vždy v inom prostredí, takže vám to začne liezť mierne na nervy až keď ich uvidíte skoro všetky. Noc v opere je jednou z ich najlepších a treba ju vďaka kadencii hlášok vidieť viackrát. Ja by som si odpustil muzikálové číslo na lodi, ale to si vyžadovala doba. Prečo je komédia z roku 1935 vtipnejšia, ako 95% tých súčasných? (25.10.2012)

Těšil jsem se, protože Kobylkáře jsem si docela užíval a ti měli být podle některých komentářů odvarem právě z Noci v opeře, ale buď s léty ztrácím poslední zbytky smyslu pro humor, nebo vůbec nejsem na takový způsob legrace stavěný – mám tu smůlu, že potřebuju, aby mě fór zastihl nepřipraveného. Když vím, že se může stát naprosto cokoli, resp. že se vždycky stane to nejšílenější, že do přeplněné kabiny budou přicházet další a další lidi, že Groucho někoho chytrácky setře každou větou atd. atp., místo hysterického smíchu se u mě dostavuje lhostejná apatie. V Kobylkářích mi řada věcí přišla vytříbenější a dotaženější – provázání skečů s dějem, načasování gagů, promíchávání slovního, fyzického a situačního humoru, ba i obligátní Chicovo číslo s klavírem a Harpovo s harfou. — Nepopírám, že párkrát jsem se přece jen zasmál, ale celkově ve mně zůstal vysloveně otrávený pocit a i když přičtu obdiv k množství nápadů a sympatie k anarchii, ve výsledku jsem s Nocí v opeře tak někde na **1/2. (26.02.2019)

Noc v opeře není zábavou mi nejbližší. Bratři Marxové jsou typickými představiteli příliš neurvalých amerických klaunů, a ty já nerad. Na druhou stranu představovala Noc v opeře zlom v jejich filmových výstupech, kdy se stali o mnoho méně hrubými než v jejich předchozích filmech pro Paramount (Noc v opeře byl jejich prvním pro MGM). A příčinou byl i zkušený režisér Sam Wood, známý svou snahou o dokonalé scény, čímž otupil nevypočitatelnou zuřivost bratrů. Přesto mnohé, co tady ostatní vnímají za nejzábavnější, u mě nemá stejný účinek. Pro můj vkus situace častokrát nejsou ukončeny zavčas a jsou protahovány do úmoru, byť jsem se na začátku těch vtipů též spontánně zasmál, tak na jejich konci jsem trpěl. Za nejzábavnější považuji komická hudební čísla, svižnou akrobacii a složitou choreografii masy. Slovní hříčky se pohybují na hraně jadrně nihilistického nadhledu a trapnosti vůle z neúměrného setrvávání ve smyčkách. Hvězdami klaunského pobavení na americký způsob jsou: nevyzpytatelný, hrubiánský a dobrácký zaměstnanec newyorské opery v nestálé a v nejisté pozici Otis B. Driftwood (vůdce Groucho Marx), samozvaný manažer dosud neznámého italského operního pěvce Fiorello (příjemný Chico Marx) a nespolehlivý garderobiér arogantní italské operní hvězdy Tomasso (potměšilejší Harpo Marx). Z dalších rolí: mladá, nadějná a romanticky věrná operní pěvkyně Rosa Castaldi (Kitty Carlisle), její miláček, dosud neobjevený pěvecký talent, schovaný v operním sboru, Riccardo Barone (tenorista Allan Jones), nafoukaná operní hvězda z Itálie Rudolfo Lassparri (Walter Woolf King), ze sabotážních kousků vypečené trojice nervózní šéf newyorské opery Herman Gottlieb (Sig Ruman), bohatá dědička a proto mecenáška newyorské operní scény Claypool (Margaret Dumont), nebo neústupně nedůvtipný newyorský policejní seržant Henderson (Robert Emmett O'Connor). Noc v opeře je slavnou zábavou filmové historie, která mě sice neohromí, ale ani neurazí. Nakonec jde o charakteristickou klaunskou zábavu na americký způsob (a neurvalost je tady ještě uměřená). (01.10.2021)

Panejo. To bylo jediné, co jsem ze sebe kromě salv smíchu dostala po skončení promítání. Takových filmů by mělo být více. Kam se na to hrabou dnešní komedie. Trio Marxů byly prostě hvězdy a dobrovolně se zde přiznávám, že až do té doby, než jsem si zašla na promítání tohoto filmu, jsem o nich slyšela možná tak jednou v hodinách češtiny kdysi na gymplu. Což jak jsem zjistila byla nehorázná chyba. Takový humor jako mělo tohle bratrské trio se už jen tak nevidí. Celý sál Mozartea v muzeu se pomalu válel na zemi. Popravdě ještě teď asi dva týdny po promítání jsem stále tak ohromená řadou hlášek Groucho Marxe, že nedokážu dát do kupy smysluplný komentář. Nejlepší scéna? Zaručeně ta v maličké kajutě a hned v těsném zavěsu ta v opeře. (26.12.2011)

Film jako celek je již dnes sice trochu vyčpělý, o ty muzikálové vložky bych se obešel, ale co - je to základní kámen amerického humoru. Vtipy přesně na hranici potrhlosti a inteligentní abstrakce. Nemůžu si pomoct, ale v Grouchových hláškách slyším seky Woodyho Allena, který se ostatně nejednou přiznal k nábožnému obdivu k břím Marxům. (02.06.2011)