Snílci

Snílci nejsou o příběhu, ale o výrazných postavách a jejich vzájemných vztazích, přičemž režisér je dovádí do natolik extrémních poloh, že je těžké k nim zaujímat pozitivní postoj a sympatizovat s nimi. Ačkoli je trio hrdinů poměrně slušně herecky zastřešeno, nejsou jejich postavy natolik dobře napsané (ačkoli jde o adaptaci literární předlohy), aby utáhly celý film. Otevřené sexuální scény film akorát zdržují, nejsou nijak zajímavé a v důsledku zavání obyčejnou samoúčelností, konstruktem a snahou šokovat. Mnohem zajímavější jsou Snílci ve chvílích, kdy otevřeně vyznávají lásku kinematografii. Bertolucciho odkazy jsou do detailu propracované, často prostříhávané s citovanými originály, nenápadně doplňované hudbou z dobových francouzských filmů a ve výsledku fascinující. Filmové umění je pojítkem celého snímku, díky němu se postavy sešly a je také impulzem k mnoha jejich činům. Ozývají se hlasy doby... krizový rok 1968, válka ve Vietnamu, snaha o revoltu, Mao C-Tung. Ale stejně jako Paříž samotná jsou všechny zatlačeny do pozadí coby zajímavá kulisa a zůstávají ve skutečnosti zjednodušeny a nevyužity. Bertolucciho Snílkům se nedá kvalitativně vytknout nic, protože jedna dokonaleji natočená scéna střídá druhou a úhly kamery, kompozice záběru, barevná stylizace, všechno je jako vystřižené z učebnice na filmové škole. Bohužel jeho snímek je, přes neustálé řeči o citech, lásce a velkých myšlenkách, ve výsledku chladný a odtažitý, což v kombinaci s pomalým tempem nakonec ústí v prachobyčejnou vznešenou nudu s několika velmi zajímavými scénami a filmovými postupy. Jen pevně doufám, že Bertolucciho nechytá stařecká fascinace sexem a životem mladých, ale dočkáme se od něj zase nějakého mistrovského kousku, kde využije své schopnosti i bez laciných kontroverzních berliček. (15.11.2005)

Snílci jsou filmem, který naprosto absentuje na něco, čemu se říká děj, nedejbože příběh. Trio hlavních hrdinů je vytrženo z reality, jsou uzavřeni v bytě rodičů, znudění, vedou rádobyintelektuální kecy, sem tam se sjedou, sem tam si dají sex. A všechno to má asi mít nějaké nesmírné poselství. Asi zřejmě ve chvíli, kdy je trojka konfrontována s revolucí v ulicích Paříže. Ve výsledku je to jen efektivní doplněk vizuálně akademické onanie. (08.03.2006)

Jsem snílek. Duší i povahou. A možná i proto jsem čekala od tohoto filmu víc, mnohem víc. Jediné, co mě skutečně zaujalo a co jsem celý film napjatě a bez dechu sledovala, byl "nezdravý" sourozenecký vztah. Blízké sepětí, vzájemné vcítění, intimita, závislost jeden na druhém, důvěrnosti - to vše dohromady vytvářelo zajímavý prostor k úvahám. Erotické scény mě neoslovily - i když si cením otevřenosti a hlavní postavy byly dobře koukatelné - pro mě to bylo bez žáru, bez chtíče, bez skutečné vášně. Nicméně... beru v potaz lásku k filmům, pozoruhodný a zvláštní dům a obrovskou toleranci ze strany rodičů. (23.02.2014)

Film, který staví na pocitech, francouzské nespoutanosti, snaze šokovat. Dvojčata, jejichž vzájemný vztah je, zdá se, o trochu víc než jen sourozenecká láska. Nesmělý americký student, který s dvojčaty sdílí lásku k filmu a studuje v Paříži. Rodiče, odjíždějící na venkov a nechávající dětem volný celý dům... A orgie můžou začít... Snílci jsou ale citlivější, než se zpočátku nebo po přečtení libovolného obsahu děje můžou zdát. Nahotou a sexem režisér nešetřil, film nemá v podstatě žádný pořádný děj, ale přesto je na něm něco, co ho žene dopředu a co ho dělá zajímavým. Mně osobně se nejvíc líbily pasáže, kdy byl děj prostříháván se starými filmy (dvojčata totiž hrají hru "poznej, z jakého filmu je to, co teď předvádím"), uvolněná atmosféra a úžasná kamera. (11.05.2007)

Nahotou silně prosycený film Itala Bernarda Bertolucciho, kdy spolu v dobové atmosféře hlavní protagonisté „fungují“ prostřednictvím lásky k filmu (Scarface, Páni v cylindrech) a sexuálního napětí. Na pozadí bouřlivých protestů se tak v Paříži seznámí prudérní Američan s místními dvojčaty, a zpočátku nechápe jejich otevřené sexuální mravy. Sám Bertolucci jako první otevřeně prezentoval mužské pohlavní orgány (film 20. století), tady dominují i nad událostmi konce 60. let a působí mnohdy až samoúčelně. Příběh je upozaděn, nejdůležitější jsou postavy a jejich vztahy. Nejvíce tak zaujmou herecké výkony, zápal a naivita Michaela Pitta a okouzlující hluboký pohled nastupující Evy Green. (01.03.2006)