Nosferatu - Fantom noci

Projekt 100 nám tento rok dal výbornou příležitost shlédnout jak Murnauův originál, tak Herzogovu předělávku Upíra z Nosferatu. Abych řekl pravdu tak na podobné experimenty moc nejsem, do kina jsem tedy vcházel s nedůvěrou, mírně zředěnou faktem, že Herzoga docela žeru. To co mi bylo podáno byla velmi zajímavá, vcelku originální a slušně poskládaná pohádka pro dospělé s atmosférou federativního koprodukčního seriálu Teta (berte s rezervou). Nezní to vábně, ale večer jsem si dobře užil a nechce se mi ani moc srovnávat s černobílou původní verzí. Největším problémem Herzogova filmu je posun hlavní postavy z temného přízraku na vybledlý, vyzáblý raneček neštěstí, který hrůzu nenažene a spíše je radno jej politovat. Co mi chybí možná ještě trochu víc je původní psychedelický nádech (filtry, zrychlené záběry, sugestivní snové scény), který mě u originálu dostal, tady je vše pomalejší, mdlejší, bezkrevnější (ne že by to bylo zase tak špatně, ale já to mám radši tak jak to bylo, protože z toho přímo mrazilo...) Zůstala tedy kostra příběhu s výbornou ale jinou atmosférou, slušnými hereckými výkony (i když Bruno je prostě anděl a andělem zůstane) a několika velmi povedenými originálními přídavky (SPOUSTA krys, morem nakažení, slavící své poslední dny opuletní hostinou, rumunští cikáni apod...) Tedy tak, film je to zajímavý, ve srovnání s originálem mi neobstál, Herzog ale přesto určitě nešlápl vedle - minimálně stojí za shlédnutí. 7,5/10 PS: upozornil bych ještě na geniální hudbu od Popol Vuh (05.03.2009)

Remake. Jak je mým dobrým, lehce zákeřným zvykem, před shlédnutím jsem si (opět) pustil i původní verzi, abych mohl erudovaně srovnávat. Němota versus zvuk - vítězí u mně zvuk, s barvou už na tom remake tak dobře není. Scénář se vrací ke jménům převzatých ze Stokerova románu a kromě nich tam zcela zbytečně vrací i postavu Van Helsinga (občas vyslovovaného i jako von, čti fon). Dalším plusem na straně snímku z roku 79 je Kinského Dracula - skvěle přejímá Shreckovy trhané pohyby a jeho namaskování je ještě daleko lepší než v originále a dvě z jeho scén jsou tím nejlepším, co může Herzogova verze nabídnout (první je Draculův pokus olízat Harkerův rozříznutý palec a následné pronásledování po místnosti, druhou pak první Draculovo setkání s hlavní ženskou postavou), korunu pak nasazuje v rámci drákulovských příběhů poměrně nečekaný konec. Rád bych se ještě pozastavil nad výběrem hudby, Rheingold se možná ještě tak hodí k záběrům majestátního horstva, přes které plují mraky, možná ještě k horskému potoku, kolem kterého Bruno Ganz putuje cestou na hrad, ale určitě ne k průchodu branou a prvnímu setkání s Draculou. Tento prolog k první části Wagnerovy opery Prsten Nibelungů mám moc rád a líbilo se mi jeho použití v Malickově Novém světě, tady to prostě nesedí. Také mi nesedí záběr na náměstí plné rakví a jejich nosičů - silně pochybuji nejen o tom, že by se při takové fázi epidemie tolik nosičů našlo (nemluvě o tom, že by se spíš na náměstích zapalovaly obrovské vatry či za městem kopaly masové hroby:) Cigáněti omlátit housle o hlavu. (07.08.2009)

Snad jediné, co tomu chybí je trochu expresivnější výprava. Herzog nám předkládá celkem realistický svět, ale murnauovského upíra. Trochu víc si vyhrát s vizuálnem a bylo by to úplně dokonalé. Na druhou stranu právě v civilnosti, která Kinského obklopuje, se skrývá jakýsi charakteristický rys všech Herzogových filmů, které jsem měl možnost vidět. Režisér nás neomračuje vizuálně silnými scénami, ale buduje atmosféru všemi dostupnými prostředky - hudbou, plíživou kamerou i hereckými výkony. Ode všeho trochu, velmi poctivě, ale skromně. Herzog není doslovný ve zvoleném žánru. Naopak, využívá jen prvky, které se mu líbí, a pocitově je komponuje v další herzogovský příběh o muži s osamělým cílem. (01.03.2010)

Geniální remake legendárního Murnuaova filmu, věrně zachovávající strukturu, rytmus i většinu detailů originálu, včetně líčení a teatrálních gest typických pro němý film, a přece ve svém vyznění zcela jiný. „Čas je propast hluboká jako tisíc nocí.“ šeptá ve své zpovědi upír, zoufale osamělý, hladový a současně toužící po pochopení, a v jeho hlase i výrazu je zřetelně patrné utrpení, které dochází úlevy až v okamžiku, kdy plný pokory, vážnosti, ale také neklidu, očekává světlo přinášející smrt. Spíše než hrůzu vyvolává nové zpracování strach a neklid a omračuje sugestivní atmosférou budovanou mimo jiné i pomocí podmanivé hudební složky. (26.06.2010)

Herzog vzdal hold svému krajanovi tím nejlepším způsobem. Jeho Nosferatu je skvěle vizuálně propracovaný film, plný nezapomenutelných výjevů a obrazů. V roce 1979 to muselo být jako zjevení, film z jiného světa, a i dnes mě baví daleko víc, než devadesát procent současných filmů. Citlivě zvolená, intenzivně využitá hudba dotváří unikátní atmosféru, kterou podle mě dokonce překonává svého předchůdce - stejně jako precizním výkonem Klause Kinskiho - jeho nervózní mručení a výrazy hned tak z hlavy asi nedostanu. Jediná výtka pro mě tak zůstává převaha vizuálu nad příběhem. (27.01.2011)