Umberto D.

Převelice silné. Vittorio de Sica je stejně jako Federico Fellini velikánem italského filmového neorealismu, oba režiséři natočili po válce působivá dramata. Ale jenom příběhu o Umbertovi D. a jeho pejskovi se z nich povedlo mne málem dohnat slzám. Nebudu se ani tolik rozplývat nad filmařinou, kterou jistě detailně rozebrali odborníci v příslušné filmové literatuře, mám navíc dojem, že už jsem De Sicův přístup k zvolenému tématu a zpracování z okraje společnosti chválil nedávno u Zlodějí kol. Zasáhl mne hlavně příběh. Aneb jak může být láska k domácímu zvířatku silnější než všudyčíhající bída. Pevný vztah plný věrnosti se může stát alespoň pro jistý okamžik i drobným útěkem před bezvýchodiskovou situací... Problém starého děduly sice neposkytuje v závěru jednoznačné řešení, ale po vší té depresi, která málem vrcholila pod kolejemi rozjetého vlaku, je samotný závěr přímo balzámem na duši. Ach, to kouzlo krásných psích očí... 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (28.10.2019)

Smutný až depresívny príbeh bývalého úradníka, ktorého penzia nedokáže pokryť všetky výdaje. Dlhová špirála napokon dokoná začaté a pre starého muža život stráca zmysel. Scenárista Cesare Zavattini to vždy vedel a jeho práca opäť dokázala, že podobný typ filmu mu ide najlepšie. Beznádej sršiaca z každého metra filmu, veľmi silné scény ( predaj psa alebo tá záverečná ), dôraz na emotívnosť, načrtnuté sociálne problémy spoločnosti a ľudská ľahostajnosť sú silnými atribútmi tohto snímku. 4+ (16.09.2012)

Umberto D. vypráví jednoduchý příběh o starším muži z Říma, který pobírá penzi a bydlí v pronajatém pokoji se svým psem Flickem. Italský neorealismus (kam můžeme film bez pochyb zařadit) si vybíral postavy z nízké sociální skupiny na hranici chudoby. Umberta nemůžeme však jednoznačně zařadit mezi tento typ lidí. Divák si po několika chvílích zcela logicky zařadí hlavní postavu podle mluvy, chování, oblékání i zájmů do střední vrstvy obyvatel. Umberto pracoval nejspíše na pozici úředníka a nyní pobírá penzi. Po válce je však Itálie rozvrácená a státní zaměstnanec přišel o značnou část své finanční jistoty. O to je snad Umbertova situace horší. Narozdíl od postav jiných neorealistických snímků (např.Děti ulice nebo Zloději kol), které nikdy nevystoupili ze světa chudých, musí tento muž na prahu života od základu změnit své každodenní návyky. Umberto se dostane na pokraj zhroucení, především snad proto, že už není schopen se přizpůsobit. Rozhodne se k radikálnímu kroku - opustit jediného věrného přítele psíka Flicka a nakonec i život. Nejasně ukončená hlavní linie filmu, další typický znak italského neorealismu, byla nejvíce vytýkána právě De Sicovy, který často opustil postavy téměř ve stejné situaci jako na počátku snímku. Takový konec byl pro mnohé diváky špatně stravitelný, pro vytvoření realističnosti je však nejvíce vhodný. Umberto D. patří mezi nejpůsobivější díla světové kinematografie nejen o stáří, ale i o věrném přátelství a neustálém boji o vlastní život. (13.08.2006)

Silná ukážka krásy neorealistického filmu - príbeh je tentokrát silne minimalistický, neherci tradične presvedčivý (silnejšie (ne)herecké výkony sa okrem neorealizmu dajú vidieť snáď len v iránskej kinematografii) a sociálnokritický útok o to pôsobivejší, že útočí na emócie a darí sa mu to viac než dobre (áno mal som v závere slzy na krajíčku - vlastne nie len v závere, silné scény boli aj hľadanie Flicka). Podobný pocit bezmocnosti vo mne pred časom vzbudil Robin Williams v Express fote (ten však bez soc. kritiky). Od jeho pôsobivej kreácie som podobne zúfale osamelého hrdinu nevidel (Carlovi Battistimu - predstaviteľovi Umberta D. hrá však do karát, že je neherec a napriek tomu stvárnil postavu opusteného starého muža s obrovskou dávkou charizmy a uveril som mu každé gesto). Celkovo ide o prekrásny smutný film, ktorý na svojej aktuálnosti a naliehavosti nestratil ani po rokoch a dokáže stále chytiť za srdce. (08.06.2005)

Neorealistický, minimalistický klenot. Jakkoli je hlavní postava naprosto osamělého penzisty, zcela nezajištěného, odsouzeného potýkat se se situací, s níž nikdy nepočítal, zřejmě "pouze" příkladem ilustrujícím nelehká italská poválečná léta, snímek nemůže nepřesvědčit i jako výjimečný portrét slabého člověka vzdorujícího necitlivému a lhostejnému okolí, bez naděje na definitivní vítězství, ale s nehynoucím přesvědčením o lidské důstojnosti a ceně. (27.10.2007)