Umberto D.

Neorealistický, minimalistický klenot. Jakkoli je hlavní postava naprosto osamělého penzisty, zcela nezajištěného, odsouzeného potýkat se se situací, s níž nikdy nepočítal, zřejmě "pouze" příkladem ilustrujícím nelehká italská poválečná léta, snímek nemůže nepřesvědčit i jako výjimečný portrét slabého člověka vzdorujícího necitlivému a lhostejnému okolí, bez naděje na definitivní vítězství, ale s nehynoucím přesvědčením o lidské důstojnosti a ceně. (27.10.2007)

Presvedčivý, vyznením dojímavo smutný apel na ľudskú solidaritu, v príbehu penzistu a jeho verného psíka. Láskavé slovo, pomoc alebo prijatie sa osamelému zúfalcovi (pohrávajúcemu sa s myšlienkou na samovraždu) nedostáva ani od boháčov, ani od majetkovo, či vekovo blízkych ľudí. Náznaky pochopenia predstavuje spolupacient v nemocnici a mladá slúžka jeho despotickej nájomkyne. Nehereckí herci, úsporný dej , dôraz na sociálne problémy a čiernobiely obraz zachytávajúci ako prostredie, tak vnútorné prežívanie ubiedeného penzistu - to všetko charakterizuje film ako vystrihnutý z príručky klasického talianskeho neorealizmu. (08.06.2005)

Převelice silné. Vittorio de Sica je stejně jako Federico Fellini velikánem italského filmového neorealismu, oba režiséři natočili po válce působivá dramata. Ale jenom příběhu o Umbertovi D. a jeho pejskovi se z nich povedlo mne málem dohnat slzám. Nebudu se ani tolik rozplývat nad filmařinou, kterou jistě detailně rozebrali odborníci v příslušné filmové literatuře, mám navíc dojem, že už jsem De Sicův přístup k zvolenému tématu a zpracování z okraje společnosti chválil nedávno u Zlodějí kol. Zasáhl mne hlavně příběh. Aneb jak může být láska k domácímu zvířatku silnější než všudyčíhající bída. Pevný vztah plný věrnosti se může stát alespoň pro jistý okamžik i drobným útěkem před bezvýchodiskovou situací... Problém starého děduly sice neposkytuje v závěru jednoznačné řešení, ale po vší té depresi, která málem vrcholila pod kolejemi rozjetého vlaku, je samotný závěr přímo balzámem na duši. Ach, to kouzlo krásných psích očí... 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (28.10.2019)

Vittorio De Sica se stejně jako v Zloději kol vrací k sociálnímu tématu. Ukazuje poválečnou Italskou bídu. Hlavní hrdina je sedmdesátiletý chlapík, jemuž penze nestačí ani na nájem ani na to, aby mohl mít svého zamilovaného psíka. Popravdě ten pes to zachraňuje a konec mne fakt emocionálně dostal. Je zajímavé, že Carlo Battisti si zahrál jen v tomto jediném filmu, vidíme však, že svůj part zahrál zcela s přehledem. (11.05.2009)

Osobně nedokážu podobný film vnímat nezúčastněně, při sledování mě zalévaly vlny skličující úzkosti. Některé scény jsou neuvěřitelně působivé - a tesknivé k zalknutí: hledání ztraceného psíka v děsivých podmínkách psího útulku, žebrání "nanečisto" zakryté jako zjišťování, zda bude pršet, návrat na pokoj, v jehož zdi zeje obří díra do jiného pokoje... och bože, jak s oblibou říkám, Vittorio De Sica je jeden z mála filmařů, který uměl natočit věrohodné sociální drama, bez špetky jakékoli vykalkulovanosti - ten film je prostě skličující zprávou ze své doby, a spolu s podobně zaměřeným snímkem Reného Clémenta ZAKÁZANÉ HRY ze stejného roku 1952 ho osobně řadím k jedněm z nejsmutnějších filmů, které znám. Marná sláva, spojení osamělého člověka, jemuž jedinou společnost dělá věrný psík, je dost možná nejtrýznivější motiv, jaký znám - a který bohužel člověk vidí denně v pražských ulicích u žebráků, vedle nichž polehávají jejich psi. Bolestně krásný film, jehož humanistické poselství neztrácí po letech nic ze své naléhavosti, naopak. (12.03.2015)