Umberto D.

LFŠ '07 - Můj druhý De Sica. Pokud tento snímek srovnám se Zloději kol, tak prohrává na celé čáře. A nebýt roztomilého hafana, šel bych s hodnocením níže. Přesto, abych jen nehanil, jedná se o nadprůměrný film, poválečná bída je zde stále velmi patrná a věrně zachycena. BTW jsem zvědav na remake s Belmondem. (28.07.2007)

Původně jsem nadělil panu Umbertovi 4*, ale pak jsem se zamyslel a uvědomil si, kolik snímků mě v poslední době naštvalo nebo prostě jen nepotěšilo a jak je vzácné setkání s filmem, který nese všechny znaky precizního řemesla, má jasně čitelný rukopis a věnuje se silnému tématu. Netvrdím, že to je nejlepší De Sica, s jakým jsem se zatím setkal, neříkám, že to je nejlepší kousek italského neorealismu, a po určitou dobu jsem bojoval s tím, jestli přece jen De Sica tentokrát nezabrousil moc za hranu laciného sentimentu. Ale ne, nakonec myslím, že to vybalancoval výborně, a ta tvůrčí odvaha, která se projevuje tím, že si troufl obsadit do hlavních rolí neherce, je něco, čeho si obecně cením. Umberto D. je film o zoufalé snaze udržet si důstojnost v situaci, kdy nedržíte v ruce žádné trumfy a vaším údělem je neustále ustupovat, utahovat opasek a ztrácet všechno, co jste dřív měl rád a na čem vám záleželo. Film silný v detailech, přesvědčivý, kde je samozřejmě zásadní problém v otázce, nakolik pro vás bude příběh starého bezmocného muže v bezvýchodné situaci stravitelný. Za sebe tvrdím, že jde po dlouhé době o film, který mi opravdu udělal radost. Celkový dojem: 90 %. (31.03.2015)

Před projekcí bych nečekal, že mě Umberto D dostane ještě o něco víc než Zloději kol (možná i díky absenci chlapce?). Oba jsou si v mnoha ohledech podobné, tj. téma stavu poválečné Itálie a vypravování osudů lidí žijících na hranicích chudoby, kteří ztrácí lidskou důstojnost či se odhodlávají k zoufalým činům. Ale příběh důchodce mě zasáhl nějak drtivěji. Zdálo se mi, že si sáhl ještě víc na dno, mnoho scén jako žebrání, odhodlávání se k onomu činu, stydění se před přáteli a mnoho dalších bylo velmi silných a k mému takřka maximálnímu soucitu a fandění nebyl potřeba ani ten pes (jehož skutečný význam pro Umberta jsem úplně pochopil až ke konci filmu). A když už je řeč o závěru, vyústění snímku rozhodně má něco do sebe, ale přece jenom bych ho nechal raději v podobě, na kterou divák (nebo alespoň já) čekal, emocionální dopad by byl jistě ješte vyšší. Každopádně celkově hodnotím slabším plným počtem, příjemné překvapení. (16.06.2013)

Dojemný a realistický portrét penzisty, který ztratil své počestné místo na světě a všemi silami se snaží ho vydobýt zpět. Největší oporou v bezútěšné situaci je jeho věrný pejsek, který svou roztomilostí útočí plnou parou na city diváků. Ti si budou přát více než jindy, aby tento smutný příběh našel svůj happyend. (28.10.2011)

Máte pocit, že svět na vás zapomněl? Mohlo by jít o základ heroické zápletky odvážného boje jedince se systémem. Nadčasová působivost UMBERTA D. nicméně spočívá v tom, že namísto toho vypráví neobyčejný příběh obyčejně a představitelně, stejně jako se jeví jeho protagonista. ___  Připadají-li někomu ZLODĚJI KOL ještě příliš rozjásaní, pozitivní a laskaví, snímek UMBERTO D. nabízí jejich zachmuřenější, negativnější a cyničtější variaci. Navzdory trpké zkušenosti otce a syna při hledání ztraceného kola totiž víme, že nakonec dojdou domů, kde je čeká láskyplná náruč – a lze si představit, jak společnými silami situaci nakonec překlenou. Příběh donedávna finančně zajištěného státního úředníka Umberta se slušným životním standardem i společenským statusem nicméně podobný příslib neskýtá. Umbertův životní osud je přitom propojený s osudem pejska Flika coby nejbližšího přítele, vůči němuž cítí odpovědnost i ve chvíli, kdy ji přestává cítit vůči sobě. ___  Ačkoli spolu Zavattini a De Sica natočili ještě řadu filmů, lze UMBERTA D. považovat za vyvrcholení jejich neorealistické spolupráce. Jde o nejkomplexnější variaci na schéma rozvíjení příběhu jedince coby nástroje pro modelování, objevování i obviňování světa kolem něj – i pro vyprávění dílčích mikropříběhů jeho obyvatel. Umberta provázíme do jídelny, typického bytu, nemocnice či psího útulku, přičemž se skrze jeho příběh seznamujeme zejména s životy dvou různých žen. Důležitým prostředkem i motivem je přitom pro Zavattiniho a De Sicu zejména čas: čas vyprávění a čas myslitelné budoucnosti. ___  V první polovině filmu strávíme s Umbertem jeden extrémní den a noc – a únik do bezčasí nemocnice, stále s neoblomnou vírou, že se mu podaří sehnat peníze a setrvat v (ohyzdném) nájmu. Právě víra v budoucnost je totiž tím, co dává naději Umbertovi, těhotné služce Marii či jiným starým lidem, na které společnost stejně jako na něj zapomněla. Přetrvávající mrazivost UMBERTA D. je nicméně v tom, že hrdina o tuto víru postupně přichází… a bojuje už jen o zachování (si) důstojnosti, a to v hořké konfrontaci s přítomností (žebrák) i s vlastní minulostí (setkání s dřívějším šéfem). S tím se mění i role Flika z někoho, kdo Umberta na světě těší… v někoho, kdo jej na něm drží. ___ UMBERTO D. přitom zůstává po jedenasedmdesáti letech podobně úzkostným, mimořádným i filmařsky (úplně jinak) strhujícím dílem jako tematicky příbuzná POSLEDNÍ ŠTACE (Der letzte Mann, 1924) po letech devětadevadesáti, a to včetně silného, zvláštně nečekaného, přitom tak odlišného konce. (07.08.2023)