Krajina ticha a temnoty

Film, který divákům zprostředkuje nahlédnutí do života hluchoslepých lidí. Hlavní hrdinka měla po úrazu hlavy v dětství problémy se zrakem, až v patnácti letech oslepla a v osmnácti začaly její rychle se horšící problémy se sluchem. Je tu vysvětlen základ Lormovy abecedy pro dotykovou komunikaci s hluchoslepými. Pak ovšem i otřesné případy dětí, které se hluchoslepé narodily, nikdy nepochopí abstraktní pojmy a jejich svět si nikdo neumí ani představit. Hodně silný dokument (90%). (06.07.2018)

Když se středobodem světa stane vaše dlaň. Je prostředkem komunikace, setkání s lidmi, se světem, možností předat lásku, emoce a ukázat empatii. Možností, jak opustit vlastní pouta tmy a ticha. Herzog objevuje, co se za těmito pouty skrývá, co je uvnitř tmy. Sleduje obdivuhodnou Fini Straubinger, která ohluchla a oslepla v průběhu svého života, děti, které se s absencí těchto smyslů již narodily, i další osudy. Máme tak možnost přiblížit se k jejich pro nás vzdálených životů, poznat prakické způsoby komunikace a práce s těmito osobami. Straubinger má i přes své životní břemeno neskutečně síly a optimismu, které přenáší na ostatní, snaží se organizovat a poskytovat pomoc ostaním a otevírá témata, která byla na počátku 70. let v Západním Německu neznámá a neprozkoumaná. Herzog přitom úspěšně zachycuje směsici lehkosti i tíhy křehkého světa beze slov a obrovskou sílu, která se v této křehkosti skrývá, a přináší tak i pro dnešní dobu zásadní dokument. (07.07.2018)

Werner Herzog nás bere na exkurzi do krajiny ticha a temnoty - mezi osoby, které kvůli svému závažnému postižení zraku a sluchu ztratily téměř veškerý kontakt s okolním světem. Pro mnoho z nás něco nepředstavitelného a nepopsatelného. Režisérův komentář je tentokrát velmi omezený. Herzog promlouvá jen ve chvílích, kdy je nezbytně nutné popsat situaci. Jinak nechává promlouvat ty nejpovolanější - osoby, o kterých tento smutný příběh je. Po zhlédnuté vám rozhodně do zpěvu nebude, ale budete chovat sakra velký respekt k těmto lidem, kteří se s takovým obrovským odloučením dokáží naučit žít. [KVIFF 2018] (01.07.2018)

Jo, být hluchoslepý musí být pěkně na hovno. Ale jsem moc velký cynik, abych se hodinu a půl dívala na mluvící hlavu paní, která vykládá jak hladila jelena. A pak se dívat, jak hladí kaktus. Ale on ten Herzogovský cynismus (který tolik miluju na jeho fikčních filmech) místy probleskne (scéna s plody kaktusu nebo bambusem v botanické zahradě), o to víc překvapuje podkreslení nediegetickou hudbou (co to je? Je to hrozně slavné...), která z diváka emoce jen ždímá. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011) (08.05.2011)

Shlédnuto na Semináři archivního filmu 2011. Dokument, který mě totálně rozložil, po shlédnutí jsem několik minut lapal po dechu a nebyl schopen slova. Hrůzostrašný osud protagonistů nutí diváka pokládat si otázku - jaké to je, být hluchoslepý? Dokázal bych s takovým hendikepem vůbec žít? Stojí vůbec za to žít? Dokument nám na tyto otázky odpovědi nedá, ty si musí najít divák sám. Za sebe říkám - já bych to nedokázal. O to větší úctu mám k paní Straubinger. Nejen že v sobě našla sílu bojovat, ale našla ve svém srdci dost síly i pro další jedince s identickým postižením. Jestli existuje Nebe, paní Straubinger bych přál ten nejkrásnější obláček. A Nobelovu cenu míru k tomu. (07.05.2011)