Polycarp

Děj se odehrává ve Smyrně v Malé Asii, tedy na periferii Římské říše, a sice v době, kdy impérium na první pohled ještě drží pevně pohromadě. Jeho ideologická základna, klasické římské pohanství, byla tehdy však již nahlodávána jak křesťanstvím, tak orientálními kulty, což mělo později přinést Evropě trpké plody, neboť ta po zániku Římské říše upadla na celé věky do barbarství, kdy si lidé o lázních s tekoucí teplou vodou nebo o splachovacích záchodech nemohli nechat ani zdát, protože nevěděli, že něco takového někdy existovalo. Děj se točí kolem skupiny křesťanských disidentů, tzv. Kristovců, a umožňuje divákovi nahlédnout do jejich života a názorů. Představený komunity, smyrnenský biskup Polykarp (asi 69–156), se zabývá opisováním samizdatů – svitků evangelií, která ve 2. století byla ještě téměř literární novinkou. To je zřejmě zdrojem obživy komunity. Jinak se totiž nezdá, že by Kristovci něco dělali, tedy kromě nakupování na trhu, chození pro vodu, vaření apod. Ve filmu většinou buď jedí nebo diskutují o své víře. Disidenti, pokud jde o začlenění do pracovního procesu, se nikdy dvakrát nepřetrhli. Přece nebudou pracovat pro režim, který odmítají a hluboce jím opovrhují, to dá rozum. Z Říma přijde vyhláška, že císař se prohlásil za boha, a že mu občané musí vzdát patřičnou bohopoctu. V podstatě jde o formalitu. Občané vyfasují mávátka, mají se seřadit do průvodu a před tribunou mají skandovat „Císař je bůh!“ – Koukám, že jsem to nějak popletl. Ve skutečnosti vyfasují kadilo, které mají s již zmíněnými slovy hodit do kadidelnice. Jenomže Kristovci se šprajcnou a ještě navíc prudí římského prokonzula, což vede k tomu, že jeden z nich je v aréně předhozen lvům. Film je evidentně nízkorozpočtový, protože z lvů neuvidíme ani chloupek. Přitom konzumace křesťana těmito velkými kočkovitými šelmami mohla být velmi působivým dějovým prvkem. Film končí upálením Polykarpa. Škoda, že tvůrci filmu nedemonstrovali svoji myšlenku na jiné skupině ideologických diverzantů. Mohli si vybrat třeba mithraisty, jejichž solárně-taurický kult by dnes působil mile exoticky, nebo některou z gnostických sekt, neboť gnóze patří vedle židovské kabaly a indického tantrismu potažmo tantrického buddhismu k nejpropracovanějším a nejkomplikovanějším výtvorům lidského intelektu. Osobně bych se přimlouval za barbelognostiky. Jejich název je řeckou zkomoleninou hebrejského výrazu be-arba Elohim (ve čtyřech je Bůh) a odkazuje na jejich stěžejní náboženský obřad, který spočíval v tom, že vybraná kněžka, která nesla čestný titul barbelinda, přijímala sperma postupně od čtyř mužů formou felace; barbelognostikové totiž sperma do ženských genitálií moc nevypouštěli. Při následné agapé by potom mohli diskutovat o pojmech, jako je logos spermatikos a o jiných metafyzických tématech. Divák by takový film jistě sledoval s větším zaujetím nemluvě o tom, že ta mladá holka, co ji sektáři vykoupili z otroctví, by mohla dělat něco podnětnějšího, než jenom chodit pro vodu nebo válet placky z těsta. Ti Kristovci mi přišli hrozně nudní. Film ostatně také. (25.12.2021) (méně) (více)