matka!

Proklatě černá komedie mravů, která se zvrhne v surreálný apokalyptický horor. Aronofského film zprvu jen v náznacích, posléze stále explicitněji dává najevo, že nesledujeme realistický příběh. Hypotéza, že půjde o variaci na Hnus (1965) nebo Rosemary má děťátko (1968), čili o domácí horor o paranoidní hrdince, je udržitelná zhruba první hodinu. Poté film morální, logické i jakékoliv jiné normy platné v našem aktuálním světě definitivně opouští. Jednání postav již nelze vysvětlit podle žádného psychologického parametru, mezi událostmi neexistují racionálně zdůvodnitelné vztahy, zákony fyziky přestávají platit. Z podtextu se stává hlavní text a jiná než alegorická interpretace na rozdíl od výše zmíněných filmů Romana Polanského, u nichž jsme až do konce drženi v nejistotě, zda nesledujeme jen zosobněné fragmenty hrdinčiny narušené mysli, není možná. Při snaze o čtení více ukotvené v realitě by se struktura filmu zhroutila.Matka! ovšem své vyprávění nezakládá na neurčitosti a nezodpovězených otázkách. Diváky se nesnaží podněcovat k domýšlení toho, co zůstalo nevyřčeno. Aronofsky nám naopak, jak má ve zvyku, své „velké“ myšlenky bez uzardění vmete do tváře. Sledování filmu není nekomfortní, protože bychom tápali, jaké sdělení nese, ale protože víme (a vidíme) víc, než chceme. Někdy je potřeba atakovat všechny smysly. Díky našemu fyzickému přimknutí k hlavní hrdince (kamera prakticky neopouští její hledisko) s ní soucítíme, prožíváme její fyzické utrpení a chápeme jak její rostoucí frustraci, tak závěrečný akt vzdoru. S podobně agresivním vizuálním stylem, pro který bývá řazen mezi největší pozéry současné americké kinematografie, pracuje Aronofsky ve většině svých filmů, ale v matce! pro jeho uplatnění našel zřejmě poprvé adekvátní materiál. Volbu „příběhu všech příběhů“ jako podkladu pro vyprávění můžeme vnímat jako projev nedostatku soudnosti, ale též coby zdvižený prostředníček směrem ke kritikům, kteří Aronofskému dříve vyčítali snahu vlastní mnohým midcultovým umělcům – pojednat v banální zkratce o problémech celého univerza. Matka! se vrací rovnou k počátku života na zemi a zároveň svou banalitu dává ostentativně na odiv. Nehraje si na vznešené umění, nad nímž bychom měli dlouze kontemplovat. Jde o nepokrytou snahu jakýmikoliv dostupnými vyjadřovacími prostředky, trochu v duchu "divadla krutosti", upozornit na krizi, ve které se lidstvo vinou nespravedlivých společenských poměrů i vlastního sobectví, nezájmu, pokrytectví, přezíravosti a samolibosti octlo. Je to zoufalý, ale ve své bezelstnosti zároveň neobyčejně autentický výkřik, ne vlídná prosba. Možná vás pohorší, možná se mu vysmějete, možná vám z něj bude špatně, ale pokud vás nenechá lhostejnými, splnil svůj účel. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, ScarPoul, JitkaCardova, salalala Triple H, Avathar, hlošík, Cyberboy (12.02.2018)

No, zanechala toho ve mně hodně, to rozhodně. Sžíravá a nevlídná atmosféra na maximum. Darren Aronofsky nikdy netočil limonádové příběhy, nikdy nepředkládal filmy, z nichž měl mít divák příjemný pocit. Jeho novinku je těžké někam zařadit, těžké milovat i těžké hned zavrhnout. Intenzivní, bizarní, kruté. Poklidná usedlost. On v ní zřejmě vyrostl, nyní v ní tvoří básně a sní o dítěti. To mu má poskytnout mladá partnerka i múza zároveň, která dům renovuje, zatímco on prochází tvůrčí krizí. Ona dává, on jen bere. Přichází první fanoušek jeho předešlého díla, ona nechápe, nechce cizince ve svém domě, jenže soukromí následující den naruší i fanouškova žena. Zvláštní manželský pár přináší do jistého řádu chaos. Následují jejich synové. Napětí graduje. Pro něj inspirace k psaní, pro ni start šokujících událostí, které lze interpretovat hned několika způsoby. Ve chvíli, kdy se z domu stává hysterické bitevní pole, začnou vyvstávat mnohé otázky, z kterých mám (přiznám se) dosud zamotanou hlavu. Jedni vidí přepálenou tvůrčí exhibici, druhým se tají dech nad mnohovrstevnatým dílem plným alegorických výjevů. Tak či onak je to hodně nekompromisní. A určitě i sofistikované. Cizinka ve vlastním domě. Lidstvo je někde, kam kvůli své samolibosti a pokrytectví patří. Nevstřícné, intenzivní, drsné, poutavé. Technicky bez chyb, herecky výborné (ač pasivní hrdinkou, Jennifer Lawrence je znovu úchvatná). Konec. Rozbíhá se řada názorových bitev. Tak zase někdy příště. (15.12.2017)

Stejně prázdné a do sebe zahleděné jako Černá labuť. Veškerá symbolika a alegorie se utápí v otravné zacyklenosti a zbytečně přepálenosti natolik, že mi byl po chvíli Aronofského záměr naprosto lhostejný. Zachraňuje to jen výtečná Jennifer Lawrence a pekelně intenzivní pětiminutovka s novorozencem, která nedá nevzpomenout na to nejhorší z Requiem za sen. (18.10.2017)

Zběsilá druhá půka bere dech. Prostředí se plynule střídá ze seskupení fanoušků, přes divokou party, po válku a pak nějaký postapo. A všechno je to furt v tom baráku a chudák Jennifer Lawrence totálně nestíhá. Význam toho všeho je mi celkem ukradený a když tam voják řve "Medic" a pak dostane headshot, tak už jsem se jen smál a rezignoval na snahu vystvětlit dění. Aronofskyho řemeslná sebejistota je ale neoddiskutovatelná a Jennifer Lawrence to zahrála také dobře. (06.01.2018)

,,Proč to děláte?" ,,Aby se vědělo, že jsme tu byli...." Pokud si neuvědomíte během filmu, kdo film natočil, budete nejspíš v závěru (nejen) zaskočeni. Ze zdánlivě dalšího nepřekvapujícího home invasion se vyklube artová apokalypsa s odkazem na Rosemary má děťátko. Pro mne nečekané a výborné. Snad jen kamera občas příliš švenkovala, ale obrazová symbolika (krev na podlaze, koberci, skleněný artefakt či žába) vše vynahradila. A čúza Pfeifferová byla zle dokonalá! V kině nás bylo 12, den předtím prý 3. No, tohle není snímek pro každého... (25.10.2017)