Luk královny Dorotky

Tento snímek jsem nedávno zhlédl v TV. Atmosféra obou závěrečných povídek i výtvarné zpracování se mi hodně líbily. Nejdříve jsem nepoznal, že předlohou byl Vančura, ale bylo mi nápadné, že pásmo vypravěče je nadstandardně zajímavé. Trochu se divím textu v obsahu... prý nedodělek...? Jistě výprava je velmi minimalistická a téma povídek odlehčené, každopádně se i tak jedná o dost osobité dílo. (25.01.2009)

Chtít po adaptacích od Vláčila a Menzela natočit něco podle Vančury, to byla od Schmidta odvaha. To je asi tak jediné pozitivum tohoto filmu (jedna hvězdička), jinak jde o koncentrovanou nudu. Měly-li být povídky trochu "odvážnější", někde se stala chyba. Všudypřítomný vančurovský vypravěč maskoval neschopnost vypravěče filmového, a herci většinu času byli jen za aranžované loutky. Snad jen v poslední povídce se to trochu zlepšilo, za to je druhá hvězdička. (05.01.2009)

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Vančurovy literární předlohy. Z povídkového souboru "Luk královny Dorotky" byly zfilmovány tři povídky: "Brusič nožů", "Dobrá míra" a "Konec vše napraví". Zbylé tři ("Guy de Maupassant", "Usmívající se děvče" a "Chirurgie") byly vynechány. Pokud mohu soudit, nejedná se bohužel o příliš zdařilou adaptaci. Na vině je podle mého názoru příčina zcela prostá - tato vančurovská látka je v podstatě nezfilmovatelná. Povídkový soubor "Luk královny Dorotky" v prozaickém díle Vladislava Vančury v jistém smyslu vyčnívá jako jistá anomálie. Jde o text, jehož hlavní půvab tkví v neotřelém stylu, jímž jsou jednotlivé povídky napsány. Vančura zde svou nenapodobitelnou češtinou vzdává hold lásce a bezelstné povaze mládí. Chtělo by se říci, že podobně jako měl Škvorecký svou "Prima sezónu", podobnou funkci hrál pro Vančuru "Luk královny Dorotky". Samotné příběhy jsou prostinké a každý z nich je prodchnut atmosférou bezstarostné - a bezčasé - pohody. Filmová adaptace proto téměř nutně musela vyznít tak jak vyzněla - jako otrocké převedení literárních postav na filmové plátno, do konkrétního historického času, kde je režisér nechává připitoměle deklamovat doslovně převzaté repliky z knihy, vše za nezbytného doprovodu vypravěčského voiceoveru (opět doslovně převzatého z knihy). Navzdory silnému hereckému obsazení (famózní Brejchová & Menšík) jsem se nemohl ubránit dojmu, že herci nemají moc co hrát, protože Vančura své postavy načrtnul více než lehkým perem, neb nějaká složitá psychologizace zde nebyla cílem. Jednotlivé postavy představují spíše určité archetypy, které autorovi slouží k realizaci jeho záměru - v textu se nijak netají tím, na čí straně jsou jeho sympatie, což je třeba prvek, který jsem ve filmu výrazně postrádal. Přesto nelze filmu upřít jisté kvality, a soukromě mi přišlo, že jeho průběh jeví určitou vzestupnou tendenci - první povídka je nejslabší, druhá je o něco lepší a třetí je výrazně nejlepší. Osobně mi třeba vůbec nevadí, že se ve všech třech povídkách objevují titíž herci, dokonce se mi zamlouval i samotný závěr, v němž režisér svedl všechny postavy ze tří povídek dohromady. Pochvalu by bylo možné složit i hudebnímu doprovodu, nebýt však oné nepříjemné věci, že se v každé povídce do omrzení opakuje tentýž hudební motiv, což je zvláště v té první skutečně k uzoufání. Celkově jsem rád, že jsem tento film mohl vidět, protože jsem na něj byl velmi zvědavý, a pohled na tehdy velmi atraktivní Janu Brejchovou mi více než vynahradil neuspokojení, jež jsem pociťoval ze zbytku tohoto filmu. Přesto nemohu hodnotit více než třemi hvězdami - jako adaptace je to více než slabé, a jako samostatný film je to podivná nuda, která současnému divákovi nemá dle mého soudu moc co nabídnout. (13.03.2013)

Ach, ty ženy. Tedy v tomto případě žena. Jozefína, Blažena a Isabela. Vždy jsou kvůli nim jen a jen potíže. Zpřetrhají kočovné přátelství, pošpiní čest ctnostného manžela, který ovšem místo činů jen a jen žvaní, a dokonce kvůli nim muž občas zabije svého soka. Překrásná hudba Zdeňka Lišky, skvostný Vančurův jazyk, a naprosto skvělé herecké polohy nejen Jany Brejchové. (25.02.2013)

Jsou tu tři povídky. Všechny na motivy Vančury. první mi mo dobrá nepřišla. Mluvené slovo tu obstarává typicky vančurovský vypravěč (to i v dalších dvou příbězích, tady má ale nejdůležitější roli). Prostitutka se setká s jiným poutníkem a společně chodí po světě. Potom přiberou ještě hazardního hráče. Ti dva pak hrají o "svou" dívku karty. Povídka není zas až tak zajímavá, vše se odehrává v pomalejším tempu, nic moc se neděje. Nedosahuje To druhá povídka je o poznání zajímavější. Stárnoucí profesor svou věčnou podezřívavostí dožene svou mladou manželku až k tomu, že si skutečně začne všímat svých vrstevníku, a nebohému profesoru zahýbat... Při sledování tohoto příběhu jsem se však nedokázal zbavit dojmu jakési televizní inscenace. To povídka třetí, závěrečn, to je jiné kafe! Má spád, vtip a zajímavou myšlenku. Cikán v podání Petra Štěpánka tu svádí Janu Brejchovou, necudnou šenkýřku a tak nějak jim to naruší Menšík a jeho vypasený pašík. Tahle část je skutečně stoprocentní. při sledování filmu jsem měl pořád dojem, jak krásné by byoo, kdyby byl černobílý. Slušelo by mu to mnohem víc. Takhle je poněkud archaický způsob vyprávění zabalen do modernější barvy, a i přes nespornou šikovnost Jana Schmidta to nějak není to pravé ořechové. Ale pozor! Pouze ve srovnání skvělého Vláčilova a Mmenzelova díla. Jinak Je Luk královny Dorotky nadprůměrný film, který potěší nejednoho milovníka košatých vyprávění. (10.11.2004)