Luk královny Dorotky

Kupodivu mi vůbec nevadilo, že se v těch třech povídkách obejvovali ti samí herci. Škoda, že se všechny povídky nenesly ve stejném duchu jako ta poslední. Ta byla pro mě nejzajímavější a vlastně i nejzábavnější. Nějak nechápu ten distributorův výraz "nedodělek". To měl jako Vančura nepsat svou předlohu jinak a nebo to měl režisér natočit jinak? A už vůbec nevím, co na tom mělo být rozpačitého. (07.02.2012)

"Díval jsem se na svět a všelicos jsem zahlédl, ba věru vím, kdo je vládkyní světa. Což jsem necítil, jak lásky tepe křídly, což jsem si nevzal nitky z jejich šatů. Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí. Já však miloval sto něžných krasotinek, jež mi Bůh ukázal. Víte však vy, co je to láska?" V tomto přepisu  Vančurových povídek (skvostným jazykem napsaných) nám stačí jedna krasotinka jménem Jana Brejchová. Je půvabná jak v poloze lehké děvy, manželky cnostného manžela tak i hostinské. Ten nápad obsazení týchž herců do všech tří povídek mi vůbec nevadil, jejich určité propojení na konci mi dávalo smysl. Co jsem si určitě hodně užil, byla výborná Liškova hudba, ať už se v první povídce podobala hře na flašinet, byla vypjatě romantická v povídce druhé nebo měla středověký ráz jako ve třetí povídce. (17.03.2024)

"Víte však vy, co je to láska?" Odpověď na tuto otázku stále hledám, leč zhlédnutí tohoto filmu mě v tomto ohledu nijak neposunulo. Film mě celkově vůbec neoslovil. Vančurův stejnojmenný povídkový soubor jsem bohužel nečetla, takže s předlohou nemohu srovnat. Zajímavé komentáře: Amper01, Snorlax, Vančura. (04.05.2013)

Tři krásné adaptace Vančurových próz. Úvodní „magickorealistická“ povídka odzbrojuje tím, jak současně doceňuje význam živé tíhy všeho zemského, tělesného, smyslového, a jak v něm – v tkáni vztahů, které vše se vším splétají – odhaluje řeč, kterou se ten, kdo opravdu vidí (nebo kdo alespoň něco zahlédl) a slyší (nebo přinejmenším cosi zaslechl), dorozumívá se světem, v němž se ocitl. Druhá – téměř bezsujetová – je čiré jiskření vášní. A třetí vše syntetizuje: zpřítomňuje úzkost zraku, který vidí skrz, a to i svou vlastní zkázu, a přenáší vlny těl, která touží po spojení s čímsi, o čem se domnívají, že to znají – a když splynou, tak se rozplynou… Ocenil jsem i vnímavou lyrickou kameru, souhru tváří vracejících se v čase v různých příbězích, a přenádhernou hudbu. (25.11.2021)

Jsou tu tři povídky. Všechny na motivy Vančury. první mi mo dobrá nepřišla. Mluvené slovo tu obstarává typicky vančurovský vypravěč (to i v dalších dvou příbězích, tady má ale nejdůležitější roli). Prostitutka se setká s jiným poutníkem a společně chodí po světě. Potom přiberou ještě hazardního hráče. Ti dva pak hrají o "svou" dívku karty. Povídka není zas až tak zajímavá, vše se odehrává v pomalejším tempu, nic moc se neděje. Nedosahuje To druhá povídka je o poznání zajímavější. Stárnoucí profesor svou věčnou podezřívavostí dožene svou mladou manželku až k tomu, že si skutečně začne všímat svých vrstevníku, a nebohému profesoru zahýbat... Při sledování tohoto příběhu jsem se však nedokázal zbavit dojmu jakési televizní inscenace. To povídka třetí, závěrečn, to je jiné kafe! Má spád, vtip a zajímavou myšlenku. Cikán v podání Petra Štěpánka tu svádí Janu Brejchovou, necudnou šenkýřku a tak nějak jim to naruší Menšík a jeho vypasený pašík. Tahle část je skutečně stoprocentní. při sledování filmu jsem měl pořád dojem, jak krásné by byoo, kdyby byl černobílý. Slušelo by mu to mnohem víc. Takhle je poněkud archaický způsob vyprávění zabalen do modernější barvy, a i přes nespornou šikovnost Jana Schmidta to nějak není to pravé ořechové. Ale pozor! Pouze ve srovnání skvělého Vláčilova a Mmenzelova díla. Jinak Je Luk královny Dorotky nadprůměrný film, který potěší nejednoho milovníka košatých vyprávění. (10.11.2004)