Dodatek

Film se vrací k životu Filipa, studenta medicíny z předchozího Zanussiho filmu, který sám sebe považuje za vyvoleného - což mu dokládají citáty z Bible - a nedokáže se vyrovnat se svou skutečnou průměrností, což vede i k jeho agresivnímu chování vůči své snoubence. Vzhledem k nižšímu rozpočtu a žádné koprodukci však působí snímek trochu rozvlekle a televizně. (18.10.2018)

V mnoha ohledech typický Zanussi, který tentokrát několik svých filmů dokonce přímo cituje. Zase se tu objevují témata pro něj příznačná a v českých končinách nepříliš často vídaná - spor mezi cynismem a idealismem, dumání nad vírou, životem a smrtí. Nejvíce zde však do popředí vystupuje otázka hledání povolání. Student medicíny Filip váhá mezi klášterem a manželstvím, mezi kontemplací a aktivní službou. A snad právě pro mladé lidi, zejména pro ty věřící na prahu podobné životní volby, může tento snímek být nejpoutavější. Často až vzteklý Filipův boj o místo na světě zachycuje režisér velmi věrohodně. Ukazuje, jak těžké je přetavit mladické sny o něčem velkém do malých úkolů všedního dne. Ne každý v tom obstojí. Snímek je svým způsobem křesťanskou obdobou buddhistické Samsary (2001), jež vznikla o rok dřív. V lecčems mi také připomněl Janečkův skvělý dokoment "Ivetka a hora", kde téma cesty za povoláním a konkrétně volby mezi klášterem a manželstvím též hraje důležitou roli. Na Zanussiho počinu nicméně vidím dva šrámy - ten první je vadou na kráse i mnoha dalších jeho;dalších snímků. Příliš totiž spoléhá na mluvené slovo, málo na mimoverbální filmové prostředky - jeho postavy jsou vždycky upovídané a mají sklon vše přímo pojmenovat , takže divákovi zbyde jen malý prostor na přemýšlení; podobně i jeho scénáře bývají podřízeny více ideji než ději. Druhým negativem je závěrečných asi dvacet minut, které pro mě - v kontextu předchozího děje nepochopitelným způsobem - najednou relativizují váhu svátosti smíření a hlavně manželství. Jako by svátost byla jen čímsi navíc, jen nepotřebným bonusem k nalezenému povolání. Ve skutečnosti je jeho pečetí, stvrzením, čímsi co není radno bez dobrého důvodu odsouvat či zahazovat. Zanussi však ten dobrý důvod neukáže, neukáže vlastně žádný důvod... takže závěr působí paradoxně dogmaticky. Škoda. (04.01.2009)

Výborný nápad podat totéž, co v předchozím filmu, akorát z úhlu pohledu jiné postavy a jejích problémů. Vedlejší postava Filipa ze "Života jako smrtelné choroby..." se stává hlavní a nám se po předchozím ne vždy chápaném a jasně vysvětleném problému, který visel nad postavami Filipa a jeho dívky Hanky nabízí skvělá psychologická sonda do nitra člověka hledajícího své místo v životě a přitom zmítaného pochybnostmi a paralyzujícím strachem a obavou ze špatného rozhodnutí. - Je mi jasné, že Filipovo dilema bude pro mnohé španělskou vesnicí, ale pro toho, kdo se dokáže alespoň přiblížit k tomu, co v sobě cítí a prožívá, se odkryje strhující existenciální drama. (02.01.2009)

Souzní s předsudkem, že filmy, které připomínají možnost vyjadřovat se prostřednictvím média o niterných záležitostech, přicházejí od severních sousedů. A jsou k věci. Polská kinematografie na rozdíl od té české nepřišla po změně poměrů v devadesátých letech o svá vývozní témata - vztah k duchovnosti a tázání se po východiscích existence. Alespoň někteří matadoři tak nadále činí bez nutkání omlouvat je jako archaické či passé. Zanussi a spol. (především věrohodně rozpolcený Paweł Okraska a Zanussiho kmenový Zbigniew Zapasiewicz coby stoický mentor) si za úspěch, s jakým podávají zápas hlavního hrdiny i divákům, kteří nemají ani zbla mystické zkušenosti, zaslouží obdiv od první scény, kdy nalomený a zbitý sám sebou opouští hlavní hrdina zdi kláštera. Jeho duchovní zápas kouzlem autenticity odbourává veškerou exotičnost, jíž by měl příběh na bezvěrce nejspíš působit a je prostě mementem skutečné existenciální volby. Zanussi ve svém pozdním sběru nemá takovou sílu jako v šedesátých letech a krátce po nich, ale snad zázrakem shůry nepřestává být relevantní. Ohavně tak působí jen povrcní detaily - třeba devadesátkově vyhlížející reálie nebo načrtnuté zvláštní představy o poměrech drogové scény, do níž třiašedesátiletý pán Zanussi už prostě moc nevidí. Kdyby nic jiného, pozoruhodný doklad prodloužené umělecké životnosti. (26.02.2016)

Zajímavé doplnění k filmu Život jako smrtelný choroba přenášená pohlavní cestou, se kterým se prolíná. Jen nejde o umírání, ale o hledání svého místa v životě. Medik Filip (Pawel Okraska) je přesvědčen,jako většina lidí, o své vyjímečnosti a předurčení. V tomto případě ve jménu křesťanství a boha, ale život ho láká zejména v podobě dívky Hanky (Monika Krzywkowska). A tak se u něj střídají pocity vyjímečnosti a předurčenosti, pochybnosti, touze po experimentování, pocity viny a touhy po trpitelské smrti. Až pod vlivem starého známého doktora Berga (Zbigniew Zapasiewicz), svého bratra Andrzeje (Karol Urbanski) a neskonalé trpělivosti Hanky (přitom ženy jsou tak netrpělivé v jakýchkoliv otázkách týkajících se partnerských vztahů) "pochopí", že tím pravým kořením je prostý život. Dalo by se to shrnout do definice, že jde o hledání smyslu života, ale život zřejmě nemá hlubší smysl. Jakákoliv víra je berličkou, která dává pozlátko smyslu. Navíc prostý život v době tržního kapitalismu, či jakéhokoliv diktátorského režimu se často mění spíše jen v prostý boj o holý život. A pak už nejde o život, ale o přežívání. I když je to jen jeden z úhlů pohledu na cestu, hledání a nalezení této cesty. Neboť ve své podstatě je každý člověk sám, a budiž obdivován ten, u koho to tak není. Duševní pátrání je to nejtěžší, co se může člověku přihodit. Možná by bylo milejší býti prostého rozumu a dokázat brát vše tak jak to je, a ještě se z toho radovat. (22.07.2010)