Nepřítel

No tak tenhle film mě dostal. Sice je setsakra dlouhý, ale ani chvíli jsem se nenudila a ke konci jsem zírala s otevřenou pusou. Velmi chytré byly časové prostřihy z budoucnosti, kdy člověk začínal něco tušit, ale v plné síle ho to udeřilo až na konci. Je to příklad toho, co se stane, když se neléčí a přecházejí psychické choroby. Trošku podobný film: Siebente Kontinent, od Hanekeho. Ale tam to jaksi celé bylo schválně... (02.11.2012)

Spočiatku pomalé, s minimálnou snahou o vyvolanie akéhokoľvek druhu emócií. No od určitého momentu vás nečakane zasiahne tak ťaživý pocit úzkosti, že neprehltnete vlastné sústo slín. Človek by v živote nepovedal, že dokáže na tak dlhú dobu zadržať dych. Malá rada na záver, je dosť možné že vám samotný snímok celkom solídne skazí deň, čiže vybrať vhodnú chvíľu, dobu či čas, na sledovanie takéhoto druhu filmu, opierajúceho sa o takýto druh príbehu, je zrejme skrátka "nemožné". Skutočne som nečakal, že film, ktorý od úvodu nedisponuje takmer žiadnou atmosférou, v podstate si len tak plynie, sa takýmto spôsobom zvrtne, pričom ponúkne emócie, ktoré ho doslova zarazia do fotelky. (10.09.2017)

Předplatitel/ka Netflixu, žádající si skrze vyhledávač true crime, dostane ve vygenerovaném seznamu mimo jiné link na francouzský snímek L'Adversaire (Protivník), v pořadí čtvrtý celovečerní film, francouzské herečky a příležitostně režírující scenáristky – auteurky Nicole Garcii (2002). Aby případně tento náhodný divák nebyl zklamán (ano, tento komentář je psán pro ty, kdo si film pustí legálně přes Netflix a neukradnou si ho na ulož to), nutno říct, že nejedná o současné trendové true crime tak typické pro netflixovskou produkci (kupř. Americká vražda: Rodina od vedle) – jak by také mohlo, vždyť ho N. Garcia točila na začátku milénia, kdy beztak na Netflix nikdo ani nepomyslel – své kvality jakožto true crime však tento snímek má, ne že ne (troufám si tvrdit, že tuto poněkud schematickou tvorbu dokonce převyšuje)! Tu nejpřednější tam, kde se filmu daří navodit jistou neproniknutelnost titulního (?) antihrdiny. Nakolik zůstává J.-M. Feury (díky možná životnímu výkonu Daniela Auteuila) nerozřešitelným otazníkem, natolik se dá mluvit o výborném, protože věčně provokujícím filmu. A naopak v okamžicích, kdy by ho bylo možné označit jednoduše za zbabělého (neschopného postavit se situaci, již svým podvodným jednáním vyvolal), egoistického či příliš milujícího peníze, navyklého na určitý standard, film ztrácí na hodnotě. Naštěstí se film takovýmto simplifikacím vyhýbá, neustále je problematizuje, resp. i v morálně odsuzujícím (tedy žádná etická relativizace!) finále se vrací k jisté nezařaditelnosti (neuchopitelnosti) životního osudu páně Feuryho, nečitelnosti jeho osobnosti. Ti, z nás, kteří se neradi nechávají vodit filmem za ručičku (stále mě baví předstírat, že je nás většina), proto musí film ocenit. 80 % (06.04.2023)

Protivník patří k filmům, které budete sledovat bez sebemenšího emočního projevu, ale po skončení se budete cítit stejně na dně jako hlavní hrdina. Téměř dvě hodiny se ve filmu relativně nic neděje, sledujeme „obyčejné“ životní pohnutky jednoho muže, se kterým pravděpodobně bude mít vcelku dostatečný počet diváků, možnost ztotožnění a pak přichází závěr a stále nic. Je téměř až k neuvěření, že atmosféru chladnou jako psí čumák (studené barevné filtry na kameře a pomalé hudební tempo Angela Badalamentiho tvoří základ), dokázala režisérka Nicole Garcia udržet i během finále, které ač by mělo být emočním nářezem, který by slabší divácké povahy odrovnal, zůstává osudově pomalé a svým způsobem i nevyhnutelné. Film, u kterého přemýšlení, stejně tak jako jistá dávka trpělivosti bude bohatě odměněno. PS: Z celého srdce však děkuji deníku MF Dnes, ve kterém s čistým svědomím „vyžvanili“ závěr. To si pak divák opravdu užije. (23.07.2005)

Ťažko popísateľný film bez výrazného konfliktu, ak nerátame ten, ktorý má sám antihrdina so sebou. Časom samozrejme prichádzajú aj pochybnosti zo strany jeho okolia, ale tá Jeanova urputnosť, vďaka ktorej sa zdanlivo vôbec nič nedeje, naháňa strach rovnako ako konečné riešenie. On sa vlastne ani nesnaží a preto sa mu tak darí, je ako robot bez emócií, ktoré ale občas vyplávajú na povrch. Neviem, nakoľko chcel Garcia vyjadriť niečo hlbšie o našej spoločnosti, alebo iba prevádza na plátno skutočný príbeh, ktorý v jadre žiadne posolstvo nenesie, každopádne to celé stojí na Auteilovi a pokiaľ ešte nie ste na nervy z toho, že je pomaly v každom francúzskom filme, tak mu budete chcieť osobne doniesť svojho vlastnoručne vyrobeného Cézara. (25.02.2023)