Mrtvá a živá

A půl. Česká televize vysílala tento snímek ve velmi pozdním čase a se svou dvouhodinovou stopáží ve mně vzbudil lehké obavy, aby se mě během sledování nezačala zmocňovat únava. Jenže Hitchcock je mistr a zase to dokázal:) Od začátku až do konce jsem měla smysly zcela nastraženy, byla jsem připoutána k obrazovce a s napnutím, občasným strachem i otevřenými ústy, jsem pozorovala toto ohromující dílo. Rozhodně mě neuspalo, zato mě však dokonale probralo, nedalo mi ani na chvíli vydechnout, ani mi nenabídlo slabší místo, kde bych měla nutkání se podívat na hodiny. Na ty jsem se podívala až deset minut před závěrem:) Děj má spád od úvodních titulek až do závěru. Excelentní výtvarné zpracování exteriérů i interiérů samotného sídla Manderlay, postupné překvapivé vyjasňování zápletky, bravurní hra se světly a tmou, hustá atmosféra, neustálé napětí doplňované ráznou hudbou, okouzlující Joan Fontaine a fenomenální vrcholná a tajemná postava celého snímku, paní Danversová. Měla jsem díky ní dojem, že už asi tuším, kde hledalo inspiraci spousta současných tvůrců ve svých filmech, pro postavy záhadných a zvláštních služebných s kamennou tváří a chladným odstupem:) Možná, že nebýt jí, ztratila by Mrtvá a živá hodně ze svého kouzla. Nad honosným panstvím se vznáší stíny minulosti a uvnitř neustále obchází postava v černém... Tehdy museli zřejmě diváci zažívat v "biografech" doslova infarktové stavy. Uběhlo již přes sedmdesát let a já se dokázala leknout tak jednoduchého "strašícího" prvku, jako otevírajících se dveří nebo větrem náhle otevřeného okna. To mi dokazuje, že Hitchcock bude svým mistrovstvím a tvorbou vždy umět překonávat dobu. (06.04.2011)

Rebecca je film, kterému trochu podráží nohy první půlka, jaksi literátská a nedostatečně zásobená informacemi - ty se nahrnou až v půlce druhé, zbytečně kvapně, řekl bych. Malinko neústrojně také působí s tím související rychlý přechod od mysteriózního psychologického dramatu k detektivce. Jinak jde ale o solidní thriller se slušnou atmosférou a cílevědomě udržovaným napětím. (11.08.2015)

Na MRTVÉ A ŽIVÉ aka REBECCE je pro mě pozoruhodné, jak je vlastně z dnešního pohledu úplně jiná, než pravděpodobně byla tehdy. Tehdy šlo primárně o Selznickův film, o "nehitchcockovské" melodrama, o veskrze romantický příběh s pohádkovým základem. Hitchcock ten film tak moc neměl rád, že si o mnoho let později v ROZHOVORECH s Truffautem ani správně nepamatoval, o čem byl. Ovšem z dnešního pohledu jde o se vším všudy hitchcockovský film, do něhož se jeho způsoby snímání prostoru i lidských tváří, práce s pohyby kamery i precizně načasovými střihy během rozhovorů, stejně jako thrillerový motiv vyděrače a zesilovaného napětí promítly mnohem významněji, než si byl sám vědom a než bylo možno v té době rozpoznat. Dnešní sledování filmu optikou hitchcockovských schémat do značné míry potlačuje aplikaci interpretačních schémat dobových. Klíčovým se stává labyrintický prostor domu a nevyzpytatelnost jednání všech postav kolem naivní hrdinky (která rozhodně nezmoudří, jen nahradí jednu naivní víru jinou). Romantické interpretační schéma je zatlačováno do pozadí schématy thrillerovými, jak nás naučily pozdější filmy jako PODEZŘENÍ (1941), ANI STÍN PODEZŘENÍ (1943), POCHYBNÁ ŽENA (1946), VRAŽDA NA OBJEDNÁVKU (1954) či PSYCHO (1960). Navíc je film precizně rytmizován, každou půlhodinu přichází posun v perspektivě - a poslední půlhodina po klíčovém odhalení je pak "čistým" hitchcockovským thrillerem, ve kterém se na jedné straně musíme ptát, nakolik je Olivierova postava vlastně upřímná a nakolik všemi kolem sebe manipuluje, a na druhé straně cítíme hluboký odpor i zneklidnění stran vyděrače a jeho metod. Ano, původní Selznickova REBECCA je pro většinu diváků již mrtvá, zatímco ta druhá Hitchcockova REBECCA je dodnes živá a svěží - ačkoli by to zřejmě nejvíce překvapilo právě Alfreda Hitchcocka. (06.02.2020)

Osudové setkání, osudová láska, osudová změna v životě. Láska ruku v ruce se zklamáním, které logicky musí nastat. když mladá chudá dívka nahradí v honosném sídle zesnulou manželku místního bohatého majitele. Ve své podstatě se jedná o velmi jednoduchý příběh, který je vyprávěn místy rozvlekle a spíše jako červená knihovna. Jenže Alfred Hitchcock by asi obyčejnou červenou knihovnu netočil, takže tady máme velmi rozlehlé temným chladem dýchající sídlo v lesích u moře, a cosi tajemného, co nutí hlavního hrdinu k náladovosti. A právě vizuální stránka je zde bohužel tím, co výrazně přebíjí děj. A to asi není úplně ideální. Ale rozhodně stálo za to se s filmem potkat. [Noir Film Festival 2019] (24.02.2020)

Jedna ze tří knih, které jsem kdy od Daphne DuMauier přečetla je právě Mrtvá a živá, kniha mě tehdy skutečně nadchla, i přestože je toto dílko neprávem řazeno do červené knihovny. Dvě knihy a jednu povídku úspěšně zrežíroval Alfred Hitchcock, což se mi jeví jako osudová spjatost. Ač mistr thrillerů nebyl ještě na výsluní své slávy a ve své tvůrčí superkondici, Mrtvá a živá je velmi povedená a napínavá adaptace. Což je rovněž podpořeno nesmírným charismatem Laurence Oliviera a civilně příjemným projevem Joan Fontainové. (01.08.2006)