Rozdvojená duše

Naprosté sklamanie. Neprimerané preceňovanie diela, je až hodné sfilmovania. Nudný, na Hitchcocka málo napínavý dej, herecké výkony v rámci normy, tá toľko spomínaná snová sekvencia nič výnimočné ( a to aj na svoju dobu ) a záver resp. pointa, ktorá akoby bola z iného filmu. Alfred mal aj lepšie chvíľky. (13.05.2015)

Hitch ví, jak se dělá atmosféra a má výbornou schopnost vyprávět příběh, to mu nemůže nikdy nikdo odpárat. Jenže tady se nedoplácí na režii, ale na scénář. Takže ať ta dvě hlavní kuliočka kulí ta svá očka jakkoli podmanivě, nic mi nesebere ten nepříjemný dojem parodie na psychoanalýzu a dobrýtra z celé té veleslavné emancipace, s níž se museli chudáci muži po druhé světové začínat smiřovat a sžívat. Nejsem psycholog, psychoanalitik, ani psychopat, ale tak nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že do téhle čarodějné vědy nemá sebemenší vhled ani nikdo ze spellboundovského ansáblu. No a mladá krásná emancipovaná a talentovaná psychiatrička, co, s vkusem Bergmanovic Ingridce vlastním, odbývá své kolegy-nápadníky, a se lstivým pobavením využívá hotelového detektiva hrou na oddanou domácí puťtku, ta tomu teprve dala korunu, protože jestli byl jeden z režisérových záměrů vykreslit silnou moderní ženu (a scénka z hotelu mě v tom pocitu utvrdila), neměla se z ní po chvíli vyklubat amorem střelená kráva. Tyhle dva nedostatky na kráse bych ale filmu s radostí odpustil. Přibližně v 90. minutě jsem se v celku spokojeně rozvaloval v křesle a vyslovil nahlas obavu: "Hlavně, aby to nepřišlo s nějakým pseudošokantním závěrem." Když pomineme stupiditu novotvaru pseudošokantní a posuneme se o 8 minut dále, zjistíme, že se moje tušení potvrdilo a tím odsoudilo Rozdvojenou duši na vrakoviště nadějných filmů - do Průměru. (13.12.2013)

(1001) I když to je ze začátku trochu zábavné, sledovat ploché bezkrevné figurky pokoušet se vyvozovat z detailů bez kontextu pravdy o životě, tak při celovečerním formátu to může diváka silně unavit a neuspokojit. Ale možná jsem jenom zaujatá, protože film, co takhle znevažuje básníky, si o to vyloženě říká. U filmu s tímto přístupem k emocím nemám moc možností k rozjímání kromě zasněných odhadů, kolik centimetrů asi měří Gregory Peck. Můj další problém je v tom, že velmi špatně přijímám temnotu ve filmech, které jsou doplněny rozjásaným orchestrálním doprovodem. Proslulý sen je rozkošný, ale zbytek filmu je hodně statický, drama příliš chtěné v kontrastu s tím, jak nechtěně směšně některé (klíčové) situace působí. (14.06.2015)

Tak zo začiatku sa nezdalo, že by mohol tento film niečím výraznejším zaujať, expozícia je príliš dlhá a čakáme vyše hodiny, kým sa príbeh poriadne rozvinie a začneme tušiť, o čo ide. Čo je ale spolu s trochu neistým Peckom jediná výčitka. Záverečná polhodina je maximálne napínavá aj spolu s nečakaným záverom, ktorý ako keby položil základy dnešným populárnym šokujúcim pointám (spolu s ďalšími trilermi). Jedni z najkrajších ludí všetkých čias podľa všakovakých rebríčkov si to ale rozdávajú pred kamerou iba v mentálnej psycho rovine:). Vďaka krásnej Ingrid, štýlovo natočenému snu, vďaka ktorému na konci odhalíme vraha a úplne záverečnej scéne znova (už koľký krát u Hitcha) za päť. "Ak je žena zaľúbená, jej myslenie je primitívne". Napriek tomu jej intuícia sa na rozdiel od psychoanalýzy nikdy nemýli :) (05.08.2009)

Klasické Hitchcockovské téma, nevinný muž pronásledovaný spravedlností, je tentokrát obohaceno o obor zvaný psychoanalýza. Díky ní je v příběhu nemálo logických mezer a naivností. Každopádně důvodem, proč se na tenhle film podívat, je jeho režijní a obrazová stránka. Mě nejvíc uchvátila geniální snová scéna, která až neuvěřitelně připomíná to nejlepší od Lynche (výborné jsou i záběry se skalpelem v Peckově ruce a s revolverem ve vrahově). 7/10 (01.11.2007)