Rodinné štěstí

„Proč se musíme dostávat do takovejch trapnejch situací?“ - „Protože je to má ségra. Když snášíš mě, sneseš i tohle.“ - „Ale já si vybral tebe, ne tvou ségru!“ - „Jenomže ona patří ke mně, ať je jaká chce!“ Ať žije rodina a příbuzní! Na rozdíl od jiných tematických filmů, kde nejdříve všichni předstírají, jak se vzájemně milují, a až posléze se ukazuje, že realita je jiná, tady na to jdou tvůrci spíš opačně. Moc dlouho se ani nepředstírá, že pokrevní vazby jsou jediným důvodem proč se vůbec všichni tolerují (tedy krom peněz, o které jde v rodině vždy až na prvním místě, že). Já se vcelku dlouho dobře a zlomyslně bavil, protože režisér ukazoval jisté věci zhruba tak, jak je vidím i já, navíc velmi trefně pojmenované (fakt, že mi doslova všechny postavy lezly na nervy, jsem bral spíš jako součást hry). Jediný, ale o to větší problém, který s tímto dílkem mám, je ten, že původní náboj se postupně rozmělní, a to až tak, že závěr víceméně vyšumí do ztracena (navíc před možným vrcholem filmu v podobě dalšího návštěvníka). Škoda, takhle jen slabší 4*. (03.06.2023)

Skromný konverzační snímek s nicotným rozpočtem se stal maďarskou filmovou senzací roku 2016. V prostoru jediného bytu a s pouhými šesti herci vzniklo lehce komediální drama s ironickým názvem, kde se naprosto přirozeně řeší základní otázky manželského soužití, péče o děti či krize středního věku. Film podchycuje již svými inteligentně napsanými dialogy a civilními výkony herců, mezi nimiž byl i sám režisér se svou ženou a dvěma dětmi, ale značně mu vypomáhá také v průběhu neustále rozvíjená práce s kamerou střídající velké celky a sledovací manévry pohybujících se postav s výraznými detaily ve vypjatých chvílích, a také hudební podkreslení, díky němuž závěrečná tichá a melancholická část emocionálně sjednocuje celé předcházející dění. (06.01.2017)

Komentář vzniká po krátkém rozhovoru s jinými uživateli: Tohle je film, který si nezapamatujete. Za rok si na něj nevzpomenete. Neznamená to, že by byl špatný, jen není v ničem vybočující, není tam žádný dialog, který by se mi vryl hluboko do paměti, žádná scéna, která by se mi objevovala znovu a znovu na sítnici. Neznamená to, že by natáčecí tým neměl být na své dílo pyšný, jen mi chybělo něco, co by mi dalo víc látky k přemýšlení. Poste finale: Aha, tak na vítěze KVIFF2016 si asi vzpomeneme i za rok :) (08.07.2016)

51. MFFKV: Soutěžní sekce v Karlových Varech zpravidla nebývá místem, kde by divák narazil na ty nejlepší filmy, letošní ročník byl alespoň v jednom případě výjimkou. Maďarský snímek Rodinné štěstí, který si následně odnesl také Křišťálový glóbus za nejlepší film, je dokonalou ukázkou toho, jak na malém, omezeném prostoru odvyprávět generační drama, jež se určitým způsobem dotýká základních lidských otázek. Szabolcs Hajdu, režisér ceněných Bílých dlaní nebo Bibliotheque Pascal, ve svém vlastním bytě natočil konverzační drama o střetu dvou rodin, v němž se (ne)příjemně zhlédne snad každý divák, a přitom nesklouzává k lacinému moralizovaní či křečovitě napsaným a over-the-top scénám. Kamera, která se v dlouhých záběrech ladně a úsporně proplouvá okolo nábytku, spíše nechává vyniknout přirozené a povědomé konverzace postav, než aby se utápěla v konvenční struktuře. Díky tomu vyniknou subtilní, ale o to silnější emoce, které ale pozitivně naladí jako přesně zvolená závěrečná píseň. (15.01.2017)

Rozhodně si k navýšení hodnocení nechávám dveře otevřené, ale zatím mi ta všednost přišla až moc nakažlivá. Asi potřebuju trochu tý šou buď v podobě výjimečných výkonů nebo vybroušených dialogů... Rodinné štěstí chce být tak moc opravdové, že se záměrně vyhýbá obojímu. A ponořit se za 80 minut do každodennosti není vůbec snadný úkol. (03.10.2016)