Normální autistický film

Na Normální film je tenhle snímek dost nenormální a sama okolnost specifičnosti AS oproti jiným typům autismu tak trochu jde proti logice názvu i celé dokumentární koncepci. Nepotřebuju psychologickou analýzu, ale nějaký sociální kontext by se hodil (spolužáci, rodič, učitel). Takhle to, bohužel pro autisty, opět vyzní jako apel na bezpodmínečné přijetí exotičnosti, která normalitu schválně devalvuje. Umělecký záměr bych v tomto případě raději upozadila. Čekala jsem víc, nechtěla jsem sledovat sestřih excentrismu, chtěla jsem lépe pochopit vnitřní svět člověka. Škoda, PR opět předčilo výsledný dojem z filmu. Zůstávám u normy, tedy průměr, dobře, za 3. (19.04.2017)

Tento počin filmového tvůrce je velmi brilantní pro moji maličkost. Přeji panu režisérovi tu možnost, kterou měl, a to pracovat s tak váženými osobnostmi, jako byli ti mladí lidé a děti. Slečna básnířka byla neskutečně okouzlující ve svém pojetí ztracenosti. Klučina zabývající se vesmírem byl úplně vesmírný. Mladík hrající na piano - poprvé v životě se mi líbilo poslouchat zvuk tohoto nástroje. Moc mu za to děkuji. A 12-ti letá slečinka byla luxusní ve svém způsobu vyjadřování a upřímném vyjádření o vtipech. Chvála všem rodičům. A moc mi byla sympatická maminka a kamarád toho "nejchytřejšího" chlapíka. Sebereflexe mu zřejmě chybí díky díky aspergenu, což zas tak nevadí, protože má lidi, kteří mu rozumí. Ale v globálu velikánský sympaťák - což dokazuje i přátelství s mladíkem ze třídy, či školy. Velmi silné osobnosti, všichni zúčastnění! Hodně sil všem do budoucna, která se dá ovlivnit. Pac a pusu. (11.10.2017)

Nedívat se na autismus jako na diagnózu, ale jako na každodennost byl dobrý nápad. A když na tohle přistoupím, tak jsem viděla film o několika mladých lidech, kteří žijí svůj život a potýkají s tím, s čím se potýkají různé děti v různých prostředích a na různých místech. S vílami, nechutí k matematice, s láskou k hudbě, s nepochopením nebo odmítnutím ostatními lidmi, nebo naopak přijetím, respektem a přátelstvím. Víc takových filmů, které ukazují lidské bytosti v celém širokém a bohatém spektru lidských prožitků a zážitků. (24.11.2016)

Ještě před filmem jsem všechny děti z filmu znal, tedy znal, viděl jsem s každým z nich rozhovor v pořadu Přicházíme v míru od Michala Roškaňuka. Díky tomu jsem o filmu věděl a také se na něj těšil. Je jen dobře, že podobné filmové dokumenty vznikají a vnáší tak alespoň trochu osvěty do společnosti, která si myslí, že každý autista vypadá jak Rain man. Samotný film je bohužel hodně zkratkovitý (při klasické délce to ani jinak nejde), jednotlivé děti dostávají málo prostoru a nevyniknout jejich charaktery. Jde spíše jen o několik vět a pak střih na další dítě a tak stále dokola. Přesto Normálnímu autistickému filmu naleží čtyři poctivé hvězdy, především za obsah. Pro zájemce o tohle téma nezbývá než jen doporučit (opět) pořad Přicházíme v míru (součástí Duše K v divadle Kampa). U rozhovorů s dětmi se leccos přiučíte a také se výborně pobavíte. (11.05.2018)

Lukáš žere polystyren. Majda mluví o tom, že ukončí svou zbytečnou existenci. Denis hraje na piáno. A Janek to nekomentuje, jen přebírá energii svých protagonistů. O něco později se dozvíme, že Lukáš je herec a se svým jediným kamarádem točí krátké filmy. Sedmnáctiletých holek, co nesnáší všechny (včetně sebe), jsou mraky, stačí se rozhlédnout, takže se zřejmě ani autistům nevyhýbá puberta. A Denis kromě hraní na piáno i zpívá. Bál jsem se dalšího dokumentu plného názorů odborníků, ale Janek zvolil mnohem zajímavější postup, a prostě nám ukazuje, jak žije těchhle pět konkrétních dětí. A povedlo se mu to zachytit velmi dobře. (14.10.2017)