Ztratili jsme Stalina

Skvělá černá komedie, která je postavena (stejně jako například Jojo Rabbit) na pravdivých historických událostech. Jde o jeden z těch filmů, kdy není na škodu znát co možná nejvíce možných faktů o době a v tomto případě i osobnostech okolo Stalina. Jako například fakt, že Nikita Chruščov měl důležitou pozici, jen proto, že si Stalin myslel, že je velice vtipný. Jednalo se tak spíše o partičku kamarádů, co spolu rádi paří a mučí lidi. Vláda je pak pro ně spíše druhoutnou záležitostí a jedná se tak o společný koníček, neboť skutečnou zábavu si mohli dopřávat pouze vysoce postavení lidé. Docela mne překvapilo, že Berija zde nebyl vykreslen v až tak špatném světle, ale možná se na stará kolena již trochu uklidnil. V historii však byl zcela určitě tou nejhorší a nejkrutější osobností ze Stalinových kruhů. Neboť dříve znásilňoval a mučil jako divý a jelikož toho zřejmě v práci neměl dostatek, tak se občas vypravil i na lov zcela náhodně do ulic. Proto je také počet jeho obětí dodnes neznámí. Dokonce i děti Stalina měli přísný zákaz se k němu přibližovat. To však výše zmíněné partičce nebránilo s Berijou popíjet, neboť ubližování nepohodlným lidem byla pro ně sranda. Film tedy začíná mnohem později po válce a v podstatě začíná až Stalinovou smrtí. Tím pádem jde především o politické souboje představitelů vlády a jeho rodiny o rozdělení moci. Dávám extra body za historická fakta přesně zasazená do děje této delikátní komedie. Pět hvězd uniklo jen o fous. 89% PS: Jason Isaacs zde měl perfektní drsňáckou roli. (28.04.2021)

Snímok si bez servítky pomocou čierneho humoru a politickej satiry berie na paškál pomery okolo Stalinovej smrti, následný boj o moc a hlavne všadeprítomný strach. Ten strach je rozpútaný medzi všetkými súdruhmi politbyra, ktorí si neveria a boja sa jeden druhého. Práve pri tomto elemente je film neuveriteľne silný. Film bol zakázaný v Rusku, čo len potvrdzuje úroveň demokracie v krajine. Jedinou výtkou je používaný slovník medzi komunistami, ktorý skôr pripomína súčasnosť, než 50-te roky v Sovietskom zväze. (20.04.2018)

Dům z karet démonizuje politiku jako prohnilé zlo, dánská Vláda předkládá výbušný ideál toho, jak by měla politika vypadat, klasická satira Jistě pane ministře zesměšňuje nekompetentnost a umanutost vrcholových politiků a česká Kancelář Blaník snímá vinu z politiků tím, že jako strůjce všeho zlého ukazuje profesionálně odosobněné prospěchářské lobbisty. Tuto mapu, na které si může každý divák vybrat, jaký z obrazů politiky konvenuje jeho předsudkům či ideálům, zásadním způsobem doplňuje britský satirik Armando Iannucci, který na rozdíl od všech ostatních ukazuje politiku jako neřízený chaos. Příznačně díky tomu ve svých scénářích v čele s fenomenálním a pro mnohé epigony inspirativním politickým sitcomem "Je to soda" (The Thick of It) dokáže skrz jednotlivé figury obsáhnout takřka všechny ze zmíněných pohledů na politiku. Výchozí situace snímku "Ztratili jsme Stalina" je přesně oním typicky iannucciovským politickýcm chaosem, a to nejen ve smyslu toho, co se rozjelo bezprostředně po smrti Stalina, ale i ve smyslu celého zdegenerovaného totalitního režimu SSSR pozdního stalinismu, kde ve vysokých funkcích setrvají pouze inkopetenti, cvoci, patolízalové, manipulátoři a magoři, protože všichni schopní lidé byli zlikvidováni. (07.07.2019)

Jak se láme chleba a dělí moc po smrti chlapíka, který poslal na smrt enormní množství lidí..? A ještě je to komedie? To si sakra zaslouží pozornost. Dobře se ví, že už během zdlouhavého umírání diktátora a masového vraha proběhlo v Kremlu dělení moci. Soupeř nesmí dostat náskok, ideálně spíš kulku do hlavy. Je to velmi solidně zrežírované, vtipné, ale spíš udivující, co za absurdity se kdysi v Sovětském svazu asi děly. Je to zvláštní typ nadsázky, kdy například jedna z důležitých postav doma s manželkou řeší, jaké anekdoty Stalin ocenil a u kterých se nesmál. U diktátorova těla se nejprve musí potkat potřebný počet nejvyšších, aby coby usnášeníschopní mohli povolat doktora. Leccos je tak úsměvné i děsivé zároveň. Ambice i obyčejná lidská tupost si dávají zelenou, kachní žaludky už měli pánové tehdy. A korýtko láká. Herecky je to velmi solidní, nejvíc mě zřejmě potěšil (doživotně) cynický Steve Buscemi. Britský režisér s italskými předky Armando Iannucci nepřitáhne se svým chytrým dílem davy, ale rozhodně nezklamal. (10.10.2018)

V rámci současných filmových náhledů do poválečné Evropy je Iannucciho snímek ojedinělý hned z několika důvodů, především silně satarickým nádechem ohledně zobrazování politických dějin, ale také tím, že vznikl ve zcela jiných krajinách, než v té, jejíž historii si bere na paškál. Celkově zde ale po celý čas fungovala i jistá nadčasovost kolem existence totalitního režimu a kultu osobnosti. V úvodu je Stalin (ač už těsně před smrtí) pro všechny kolem nedotknutelnou osobností, pro kterou nutno plnit všechna přání, klidně i za absurdních podmínek, třeba během večera neplánovaně zopakovat celý jeden koncert do detailů znovu a ještě ke všemu z něj udělat gramofonovou nahrávku. Po smrti nastáva obrat situace, v mocenských kruzích zdánlivě seberovných politiků nastáva chaos, přetřásejí se charaktery, dochází k dříve neplánovaným událostem. Se zjištěním nových skutečností hroutí se to, co dříve bylo považováno za velký ideál. Společnost začíná kráčet ke světlým zítřkům jiným směrem, přesto si i protentokrát vyžádá svou oběť. Hořce tragikomický a na historický film dle skutečností hodně invenční snímek, s malinko přehnanou dávkou vulgarismů. 75% #Francouzská kinematografie: Virtuální kino (01.01.2020)