Ztratili jsme Stalina

Toto je ten typ filmu, pri ktorom sa treba len smiať na skvelom čiernom humore a absurdných situáciách zahraných vhodne zvolenými hercami. Netreba príliš rozmýšľať nad tým, že tá absurdita má vlastne veľa spoločného s realitou a že šašovia v politike boli, sú a budú (a momentálne vedú tí naši na SR). Film ale obsahuje niekoľko vydarených scénok (zopakovanie úvodného koncertu, hlasovanie za návrhy, samotný pohreb...), o ktoré by bola škoda sa pripraviť. (09.04.2018)

Ztratili jsme švih. Nepoznávám Iannucciho, protože tohle není ten scénárista, který má na svědomí první čtyři sezóny Veep. Neříkám, že se třeba právě tam nedotýkal ožehavých a citlivých témat, ale rozhodně si v nich nepočínal jako slon v porcelánu. Takhle kontroverzní oblast si zaslouží ostré zářezy, místo toho dostávám humor na první dobrou a nějaký druhý plán aby divák pohledal, nemluvě o chytrých nebo nenápadných vtípcích. Poslední záchranou jsou pochopitelně herci, zejména vskutku hovadský Beale a vymodlený Jason Isaacs, na kterého se celý film čeká a pak má přibližně desetinu prostoru, než kolik jsem pro něj po traileru očekával. (06.08.2018)

Jak se láme chleba a dělí moc po smrti chlapíka, který poslal na smrt enormní množství lidí..? A ještě je to komedie? To si sakra zaslouží pozornost. Dobře se ví, že už během zdlouhavého umírání diktátora a masového vraha proběhlo v Kremlu dělení moci. Soupeř nesmí dostat náskok, ideálně spíš kulku do hlavy. Je to velmi solidně zrežírované, vtipné, ale spíš udivující, co za absurdity se kdysi v Sovětském svazu asi děly. Je to zvláštní typ nadsázky, kdy například jedna z důležitých postav doma s manželkou řeší, jaké anekdoty Stalin ocenil a u kterých se nesmál. U diktátorova těla se nejprve musí potkat potřebný počet nejvyšších, aby coby usnášeníschopní mohli povolat doktora. Leccos je tak úsměvné i děsivé zároveň. Ambice i obyčejná lidská tupost si dávají zelenou, kachní žaludky už měli pánové tehdy. A korýtko láká. Herecky je to velmi solidní, nejvíc mě zřejmě potěšil (doživotně) cynický Steve Buscemi. Britský režisér s italskými předky Armando Iannucci nepřitáhne se svým chytrým dílem davy, ale rozhodně nezklamal. (10.10.2018)

Nová anglická černá komedie ( o které jsem teprve v závěrečných titulkách zjistil, že je inspirovaná jakýmsi komiksem) měla potenciál na to stát se komedií roku. Černá komedie sahající do důležité události historie SSSR, navíc s perfektním komediálním obsazením (Steve Buscemi, Jeffrey Tambor) je opravdu nevšední. Nicméně to není perfektní film. Humor tohohle filmu je vlastně zvláštní. Když jsem od kritiky slyšel, že jde o nejzábavnější film minulého roku čekal jsem film ze kterého my bude práskat bránice. Na místo toho se ale žertuje často až nevhodně při mučení, vraždění či znásilňování, ty fóry většinou nemají žádnou pointu. A občas obzvláště sahají k trapnosti. Nebo snad někomu přijde vtipná scéna kdy se snaží členové představenstva nešlápnout do Stalinovy moči? Ten film je vlastně taková vleklá ryba. Trvá tak půl hodina než dojde ke Stalinovu úmrtí a následně dochází k tomu, že všichni na sebe kujou pikle, dělají si naschvály a každý chce moc. A takhle to vlastně spěje až do závěru filmu kdy konečně dojde k tomu, že film začne mít grády a začíná být vtipné i to když někomu hrozí smrt. Bohužel se na to musí čekat skoro celý film. Kladem je však obsazení. Steve Buscemi je překvapivě jako Nikita Chruščov perfektní castingová trefa, Jeffrey Tambor na to pořád má a v roli generále to celkem jde i Jasonu Isaacovi. Vzhledem k tomu, že jde nakonec o přiznanou adaptaci komiksu je snadné odpustit to, že film trošku odporuje skutečnosti (především závěrečnému zúčtování). Navíc bych vsadil zlatého bludišťáka, že minimálně polovina dialogů nikdy neproběhla.Pokud jde však o alternativní historii (a ne historický fakt!) mohli se tvůrci vyřádit víc! Udělat z toho tu správnou třesknutou komedii! Zaplést do toho nějaké šílené nápady které by ale mohli být tak šílené, že by fungovali! Ztratili jsme Stalina je určitě dobrý film. Ale není výrazný a za půl roku si pravděpodobně už nebudu pamatovat skoro nic. Což je škoda, protože potenciál byl. (06.04.2018)

Satira není jednoduchý žánr a na filmovém trhu je vysoce nedostatkovým zbožím. Při minimální konkurenci snese Iannucciho snímek nejen označení satira roku, ale s největší pravděpodobností by se umístil na medailovém místě i v soutěži o satiru desetiletí. Výtku na neaktuálnost až vyčpělost námětu neberu. Nenápadný půvab autoritářství slaví úspěch, kam se podíváš, kult osobnosti kvete nejen v Turecku, ale i v zemích, které jeho tradici dosud nepěstovaly. Neomalený boj o politický vliv vedený všemi prostředky je nadčasové téma a v Rusku byl Gruzínec Stalin v lidovém hlasování zvolen největším Rusem. Stačí sledovat libovolný z dílů ruského dokumentárního seriálu Zapomenutí vůdci a pochopíte, jak moc je stalinismus zadřený pod kůží ruské společnosti. Iannucci se satirou zabývá dlouhodobě a je v ní na domácí půdě. Musíte mu ovšem prominout, že jeho pojetí satiry nenosí sametové rukavičky, ale vyznačuje se cynismem, přízemností a vulgaritou. Problém může nastat i pokud si satiru spojujete s třeskutou komikou. Iannucci sice umí skvěle pracovat s jízlivým sarkasmem a sžíravou ironií, ale tak prohláškovaná, odlehčená a rozjuchaná jízda, jako byl svého času např. Život Briana, to ani zdaleka není. Film je místy až mrazivě krutý a jeho další kámen úrazu může představovat autenticita prostředí a postav. Nedá se říct, že by na ní Iannucci ztroskotal, zkrátka ho nezajímala a neřešil ji. Michael Palin by byl skvělým představitelem Neville Chamberlaina v hypotetické satiře o Mnichovské dohodě, Vjačeslava Molotova mu ale uvěříte stěží. Podobně, kdybych hledal herce pro obsazení maršála Žukova, Jason Isaacs by na mém seznamu určitě nefiguroval. Přesto právě obsazení u mě boduje natolik, že se přikláním k nejvyššímu hodnocení. Jeffrey Tambor je ve své miniatuře narcistního slabocha coby Malenkova jednoduše perfektní, ale film si ukradli pro sebe rtuťovitý Steve Buscemi v roli intrikánského, lstivého Chruščova a převážně divadelní, a tudíž relativně neznámý herec Simon Russel Beale je coby brutální a cynický Berija fascinující. Místy z něj jde opravdu strach a jste rádi, že sedíte v kinosále a nikoliv jemu tváří v tvář. Ztratili jsme Stalina je film, který řadě lidí nesedne, ale já ho slupnul Iannuccimu i s navijákem. Celkový dojem: 90 %. (14.07.2018)