Sven Klangs kvintett

Byl by to téměř dokonalý „malý velký film“, kdyby tvůrci víc rozpracovali příběhy některých z členů orchestru nebo kdyby v tomto provedení a stylu netrval málem dvě hodiny. Dokumentární černobílý styl evokující počátky nové vlny cosi má do sebe, přestože v roce 1976 nešlo o nic převratného, hezky v tom ladí už jen z důvodu, že přesně koncem 50. let se děj odehrává. Ale ve chvíli, kdy se od hudebních témat přesouvá snímek k osobnímu životu, působil na mě dost chladně. Největší kouzlo měla pro mě živá hudební vystoupení orchestru, přestože švédština (navrch v podání nevýrazné zpěvandule) mi k dobovým šlágrům nezněla zrovna nejlahodněji.. Některé hudební a pocitové scény mi vzdáleně evokovaly Tavernierův majstrštyk Kolem půlnoci. Závěrečný záběr je svým audiovizuálním pojetím dokonalým završením celého bluesového filmu. Z postav nejvíc vyčnívá saxofonista Lasse a to zejména díky asi nejzajímavější dějové lince, která zpracovává konflikt jeho postavy často improvizujícího muzikanta s přísným, často nepřítomným a navrch opilým šéfem... Je možný orchestr i bez pevné ruky šéfa? Na stejnou otázku u daleko početnějšího tělesa (i s daleko širším přesahem směrem k politickému podobenství) se ptá i Fellini ve Zkoušce orchestru. Oba, ač vzájemně odlišnou cestou a s odlišným vyzněním dospějí vlastně ke stejnému poznání. [75%] (09.02.2023)

Příběh malého tanečního orchestru v 0. letech, který vydělává drobné na svatbách.....Skromný film. (12.06.2022)