Peníze nebo život

Film je samozřejmě velkou klasikou, kterou by asi každý měl vidět. Sestává ze řady scének velmi nevyrovnaných kvalit, mezi nimiž ční šlágr Život je jen náhoda. Celkově však lze jen s politováním konstatovat, že těžiště tvorby V+W tkvělo na divadle, to nám bohužel filmový pás z větší části nezachytil. Úroveň divadelních her byla nepoměrně vyšší. Buďme ale vděčni, že aspoň něco nám po nich zůstalo...80% (04.08.2012)

Přepestrá filmová klauniáda vstřebávající podněty brechtovské i chaplinovské a balancující mezi němým filmem, dadaistickou divadelní hrou a muzikálem připomíná polymorfní básnické pásmo nebo receptář filmové magie. Hyperkritická zvláště vůči stojatým vodám měšťanstva (a v tomto směru nešetřící expresionisticky stylizovanými obrazy) nechává své dva hrdiny až do poslední vteřiny zvažovat dilema vložené do titulu filmu a při zkusmých rozřešeních zkoumá pravost tradičních institucí – policie, muzea, městské správy. Nepřekvapivé zjištění dutosti všeho zavedeného urychluje jejich závěrečný důsledný odvrat k životu. Pryč od atrap! (01.03.2024)

Motto: "Až uvidíš v životě zázraky, které jenom láska umí, zlaté ryby vyletí nad mraky, pak porozumíš. Že je život jak voda, kterou láska ve víno promění. Láska, že je náhoda a bez ní štěstí není." Druhý film, který V+W stačili uvést v roce 1932, se značně liší od toho předchozího a zaroveň již připomíná oba filmy následující (jako ony je ostatně nazván podle ústřední písničky). Žádný z nich však není takovou oslavou - jimi milované, ale navždycky zašlé - němé grotesky jako tento. Všechny tyhle vodní aj. scény s Ježkovou hudbou mají navíc ještě další funkci, z filmu vytlačují ono bolestně nucené herectví většiny "památníkových" filmů, a tak z něj dělají kousek vysoce nadprůměrný. Samotné téma "honby za mamonem" je pak předestřeno mnohem hravěji a méně křečovitěji (snad že o nic nejde) než v hejrupáckém obrazu Velké deprese. "Hele, rajka. To je krása." - "To může mít cenu, viď?" - "To je vzácný." - "Hm, to by se dalo prodat, sakra." - "Prodat! Ty bys všecko prodával! Myslíš jen na peníze. To ti nestačí, že je to krásný? (...) A papoušci, koukni. To je z Brazílie. Tam musí bejt krásně. To by byl život." - "Je tam prej draho." - "Zase peníze." - "To se ti to mluví, když máme za milion šperk v kapse. To se ti to vypráví vo papouškách." - "Vždyť ho jdeme vrátit, ten šperk. Až dostaneme odměnu, tak tam pojedeme a uvidíme je živý." - "No jo, můžeme je chytat a prodávat." Co se formy týče (Ať žije Forma!), nejde zapomenout na "prohlídku rodinného zvěřince" se zvuky zvířat, zpívání v akváriu se zlatými rybkami (což užil Bergman v Hudbě v temnotách, sice to stěží znal, ale stejně to užil) a muzikálová vložka s lupiči: "Peníze nebo život! Dejte sem peníze, zachraňte život holý." I samotná bitva v muzeu má svoje kouzlo. "Můžete si lehnout, vyhráli jsme to." Co však vyhráli? Pár krejcarů? Myslím, že závěrečná scéna je jedním z nejskvělejších konců, ke kterému kdy nějaký film dospěl. Překážka je konečně rozbita. Zbavili se všeho, aby mohli získat to, co má cenu. "Kdo se bojí, nemá peníze ani život." (27.05.2013)

Film Peníze nebo život (premiéra 14.10. 1932) působí daleko sevřeněji a promyšleněji než předchozí Pudr a benzin. Jakoby si tvůrci řekli, že méně znamená více. Místo mnoha krátkých scének můžeme vidět jen několik dlouhých zato detailně propracovaných scén. Stejně jako v populárních amerických nebo francouzských fraškách se stala spojovací dějovou linií honička za ukradeným šperkem. Hlavním zdrojem inspirace byl tentokrát jejich oblíbený režisér René Clair (především jeho filmy Milion – viz scéna bitvy v muzeu, nebo Ať žije svoboda). Kromě René Claira si při scéně v muzeu můžeme vzpomenout na němé filmy německého expresionismu (práce se světlem a stínem, tísnivá atmosféra), na které se ostatně odkazuje i v dialogu. Větší prostor tu také dostala hudba Jaroslava Ježka respektive zvuková stopa jako taková. Ve scéně „rodinného zvěřince“, kdy bohatý mladík představuje příteli kapesnímu zloději jednotlivé členy příbuzenstva, je zvuk využit k posílení komičnosti situace (každého příbuzného charakterizuje zakvílení hudebních nástrojů, připomínající zvuky nejrůznější zvířeny). Dokonce i úvodní dialog obou přátel je rytmizovaný hudbou a posléze plynule přechází ve zpěv titulní písně. Jednotlivé šlágry jsou také daleko lépe integrované do filmu a to jak ve zvukové (variování titulní písně v průběhu filmu) tak v obrazové stopě (scéna, ve které Hana Vítová a Ljuba Hermanová zpívají v akváriu píseň Život je jen náhoda, by s trochou nadsázky mohla aspirovat na pozici prvního českého videoklipu). Změn dostála i ústřední komická dvojice. Zatímco ve filmu Pudr a benzin stojí oba tak trochu mimo děj, mimo filmovou realitu (tento dojem je navíc posílen tím, že vystupují pod svými občanskými jmény), zde jsou už hlavními hybateli děje. (14.11.2005)

„Ty jsi na tom krásně. Ženu nemáš, starosti nemáš, nic nemáš…to se máš.“ Zas tak moc se Tonda nemá, kvůli nalezenému šperku, který náhodou získá, po něm jdou zloději i policie. Naštěstí na to není sám, pomáhá mu totiž nešťastný kamarád…Jestli mě něco překvapilo (a ne zrovna pozitivně), tak to, že je snímek dokonce ještě o něco méně „zvukovější“ než o rok starší Pudr a benzin (vždyť i první slovo zazní až po cca 7 minutách). A až na pár výjimek (např. „nenápadný“ Tonda či válka v muzeu) platí, že pokud se na plátně odehrává jen „němá groteska“ s hudbou, je to celkem nuda („vedou“ vodní peripetie). A to je škoda. Jakmile totiž dojde na mluvené slovo, V+ W válí. Pobaví i prohlídka rodinného zvěřince, skupinová exkurze či Život je jen náhoda v podání Vítové a Hermanové, ale pořád to ještě na 4* není. „Haló pane, s tím šperkem se to má následujícně, a totiž takto a totiž, že nebude-li mně okamžitě vydán, budu nucen použíti své pravé končetiny tím způsobem, že zatnu ji v pěst, povedu ránu směrem na vaši ctěnou sanici.“ (01.09.2019)