Prázdniny pana Hulota

Donedávna bylo pro mne jméno předního francouzského tvůrce Jacquesa Tatiho-Tatiščeva prakticky zcela neznámé. Objev osobitého, výrazného spolutvůrce filmové vlny šedesátých a sedmdesátých let v tomto odlehčeném díle nejvíce naznačuje své ovlivnění italským neorealismem (zvlášť se mi vybavuje Sicův ZÁZRAK V MILÁNĚ). Známky jakési vyvázanosti z času se objevují i zde a koncentrují se do hulotovské postavy, jejíž namnoze mlčenlivá málomluvná přítomnost na stříbrném plátně poměrně dlouho ztěžuje diváckou orientaci. Kumulace absurdních příhod, které se soustředí kolem Hulotovy postavy, postupně začíná rozplétat zdánlivě nezúčastněný pohled kamery a z šedivé mozaiky jejích záběrů a scén se postupně vyjevuje pečlivě zachycovaná absurdita prvních projevů rodícího se konzumismu blahobytu tzv. zlatého věku třetí čtvrtiny minulého století. Tati se tu projevuje jako česká obdoba umění všedního dne a hulotovská zkratka má v sobě zřejmou souvislost s proslulým hrabalovským strýcem Pepinem. I hulotovská realita je francouzskou formou pábení. Křehký romantismus, kořenící ve skutečnostech a projevech dvacátých a třicátých let minulého století, malost, která je současné i svébytnou velikostí, to všechno vytváří skutečnost, která je až důvěrně známá a charakteristická také pro projevy a díla české a slovenské avantgardy stejné doby. Tatim a Hulotem se mezi nás znovu vrací básnicky poetický rozměr průměrného lidství, jež Tati současně nešetří i miluje. Je to laskavost a vlídnost, kterou dnes postrádáme - někdy až bolestně - a kterou i při této neopakovatelné osobité francouzské příležitosti opakovaně pokorně nacházíme. Okruh Tatiho herců i spolupracovníků z hlediska mých velmi laických vědomostí o francouzské kinematografii tak naznačuje silnou tvůrčí osobnost, která i dnes dotváří francouzský národní charakter o jednu jeho zvlášť důležitou součást. Hulotova socha (v našich poměrech se vybaví vznikající pomníky Járy Cimrmana), která se tyčí na pláži francouzského letoviska Saint-Marc v ústí největší francouzské řeky Loiry, tuto skutečnost symbolizuje i čtvrt století po Tatiho smrti více než výmluvně. A zřejmě nejen pro Francouze. (06.07.2008)

Je zajímavé, jak i film v podstatě beze slov, dokáže říct tolik. Jacques Tati rezignoval na to, co si lidé říkají, protože je stejně důležité to, co dělají. A právě tím dokáže vyjádřit poměrně velké množství vtipů. Není úplně dech beroucí, ale je vtipný v podstatě pořád, někdy trochu blbečkovským způsobem, ale i to k němu patří. Je jako živel, který se umírněně prožene jedním letoviskem. (01.12.2014)

Jacques Tati je u nás znám již z filmu „Jede, jede poštovský panáček", který rovněž vedl režijně a současně v něm hrál hlavní roli listonoše Františka. Již v tomto filmu hovořil satirickým výsměchem k některým měšťáckým projevům, v novém filmu „Prázdniny pana Hulota" se podařilo autoru Tatimu najít prostředí, kde se měsťácká společnost schází, režiséru Tatimu ostře vykreslit několik měšťáckých postaviček a herci Tatimu vytvořit postavu, kolem jejíž dobrosrdečnosti a laskavosti se v tomto prostředí nakupí tolik humorných situací, že ani na okamžik nepoleví proud vtipů a nápadů, plynoucích z jedné scény do druhé. Je však velmi potěšitelné, že většina satirických záměrů je dobře mířena na skutečné chyby a přežitky. Když se místy projeví groteskně neskutečná situace, zvláště v závěru s nechtěně vyvolanou ohňostrojovou náladou, jde tu jistě jen o vyvolání smíchu bez hlubšího záměru, ale v celkové koncepci tohoto námětu nepůsobí natolik rušivě, aby překryla pravý satirický záměr. Přesné překreslení charakterů jednotlivých postaviček je v tomto filmu velikým kladem. Vždyť jednající osoby se nám nepředstavují slovem, který by zavazoval k ději. Jejich věty jsou jen jakoby náhodou uslyšené bez hlubší souvislosti, i záběry kamery jsou mnohdy jen jakoby útržky náhodou zachycené a vkomponované do celku. Kolik je v nich však charakterisační působivosti, jak je jimi znásobena povaha a celá bytost číšníka, vysloužilého důstojníka, manželské dvojice i ostatních členů společnosti. A tak i když bychom chtěli místy vyslovit své výhrady k některým scénám situační grotesky, jedno je na tomto filmu velmi potěšitelné: mluví k nám opravdu filmovou řečí. Připočteme-li k tomu citlivou míru možností a dobře provedený satirický záměr, můžeme říci, že tento film je nejen dobrou zábavou, ale také pěkně přibroušeným zrcadlem. Filmový přehled 34/1955 (08.10.2009)

Zhruba 20 min je uplne spickovych. Hravych, zabavnych a obcas neuveritelne vtipnych. Bohuzial to ma poldruha hodiny (teda aspon verzia, ktoru som videl) a na rozdiel od Chaplina alebo Keatona to nema pribeh, o ktory by sa to pocas hlusiny mohlo opriet. Je to mile, z historickeho hladiska (ako predchodca Mr.Beana pripadne Closeaua) podnetne, no za srdce ma to uplne nechytilo. 7/10 (23.11.2018)

Tati já jsme naladění na úplně jinou vlnu. Ne že bych neměl dobrou vůli, tohle je můj třetí pokus, v němž jsem se vydal přímo ke kořenům pana Hulota. A jen jsem si potvrdil svůj nezájem o celý tenhle formát, o Tatiho filozofii. Bylo tu pár povedených vtipů, to jo, ale nebavilo mě na ně čekat ani jsem se jimi nijak nekochal. (21.02.2017)