V každém pokoji žena

Tento snímek pěkně ilustruje kvalitativní propad české filmové tvorby za normalizace. Nepochybně talentovaný režisér Jaroslav Balík, který v předcházející dekádě natočil několik mimořádně zdařilých snímků (především Romeo a Julie na konci listopadu), se s tímto pokusem o charakteristiku ženské duše probořil hluboko do padesátých let, která jsou také ve filmu s patřičným sentimentem vzpomenuta (na příkladu pamětníků Hegerlíkové a Moučky), a vzkřísil řadu přežilých (a novou filmovou vlnou po právu zavržených) „uměleckých“ stereotypů. Strašlivě nevěrohodná charakterizace postav, které se zčásti napravují, zčásti propadají do hlubin svého „rozmazleného“ zla (buržoazní emigrant Cupák), se zde spojuje s křečovitou budovatelskou obrazotvorností, manifestující zdravé dělnické jádro každého správného Čecha. Opět: tak špatný a bezbarvý film, že nedokázal vyvolat ani kouzlo nechtěného. (15.04.2011)

Velmi typický film Jaroslava Balíka, studený a nepřesvědčivý. Jeho biografie tady na čsfd opomíjí jeho silnou normalizační roli (patřil s A. Kachlíkem a V Matějkou ke špici, pokud je mi známo - taky točil rok co rok film, což vyžadovalo být hodně dobře zapsán a taky dobře platit) a tvrdí navíc očividné nepravdy o značných úspěších jeho normalizačního období - filmy JEDEN STŘÍBRNÝ, STÍN LÉTAJÍCÍHO PTÁČKA, KONEČNÁ STANICE, 1981 žádnými úspěchy kromě socialistických festivalů neoplývaly a do kina se na ně nechodilo. . Balík nebyl tak neschopný jako Kachlík (což je zase třídu nad Traplem apod.), ale jeho filmy jsou jeden studenější než druhý a V každém pokoji žena je toho dokladem. Příběhy žen a dívek v Ženských domovech (dnes po privatizaci hotel), jsou položeny vedle sebe, nijak se podstatně nepropojují. Ida Rapaičová, která hrála již v Balíkově filmu Ta třetí zde hovoří česky s milým slovenským akcentem a řeší si citové problémy mezi parťákem v továrně ( jako vždy nesmělý Jaroslav Satoranský) a rázným manželem Vladimírem majorem zemanem Brabcem, který se vrací z práce v cizině a očekává, že se k němu IR vrátí. Jasně že vyhraje továrna a v poslední scéně objati odcházejí s francouzákem v ruce montážní halou mezi autobusy směrem ven. K tomu je přilepena jako vždy nesmělá Marta Vančurová, Hana Maciuchová nečekaně si řešící vztah s ženatým partnerem, Antonie Hegerlíková, která si nakonec podruhé vezme zemitého (jak jinak) J. Moučku, lehce (jak jinak) potrhlá Marie Rosůlková, mihne se Jana Šulcová, ale nudu všedního dne nic nikam nezvedne. Jedině kde se studený Balíkův styl spojil s námětem a hereckým výkonem v dobrý flim byli v této době Milenci v roce jedna, kde se krása, křehkost, smutek a odtažitost Marty Vančurvé přirozeně propojily s jejím filmovým osudem. Tady ovšem vítězí továrna (když vezme při společné opravě motorky na výletě Satoranský svou chlapsky umouněnou rukou neméně zaolejovanou ručku Idy Rapaičové, je to takové nefalšované dělnické vyznání lásky, kolem kterého krouží kamera nad širými lány obilí. Hrozný. (29.11.2010)

Velmi civilní, nenásilně vyprávěný příběh komunity žen žijících na "svobodárně", plynoucí velmi volně, nicméně nenudící. Z filmu sice čiší snaha tvůrců vyprávět z pohledu ženy, ale ve chvíli, kdy už to začíná být přehnané, režisér sundá nohu z plynu a udrží míru dobrého vkusu. Role jsou psané přímo na těla herců, takže se známí herci objevují ve svých typických rolích (Moučka, Brabec, Maciuchová atd.) Nezáleží ani tak na tom, jak film dopadne, důležitá je spíš atmosféra a pocit provázející sledování. Pokud to sedne, je to příjemný zážitek. Věřím ale, že řada lidí bude snímek sledovat s naprostým nepochopením. Je z jiného světa, který i já pamatuji jen v hrubých obrysech. Přesto na mne ten svět velmi dobře zapůsobil. 75% P.S. Po přečtení ostatních komentářů mám pocit, že jsem viděl úplně jiný film... (20.05.2011)

Velice poutavý a zajímavý příběh několika generací žen žijících na svobodárně. Každá má své tajemství, snaží se prosadit ve společnosti a jak to může dopadnout v prostředí samých žen. Zároveň režisér filmu poukazuje na to, jak tenká je nit spojující přátelství a lásku mezi dvěma lidmi stejného pohlaví. (03.07.2018)

Výborný materiál na analýzu zoufalství znormalizované barrandovské nemohoucnosti. Neskutečně slabé, blbé, tendenční. Zdánlivě moderní současný příběh spíš připomíná vzdálenou vzpomínku na cosi levicového z doby dávno minulé. Nesourodá společnost nájemnic Ženských domovů definuje své a sousedské osudy výhradně podle úspěšnosti ve vztazích. Zlatý grál je zajištěný manžel. Děsné už jsou jenom ty profese, které ovlivňují povahy jednotlivých postav, autoopravářka Vlasta Bezděková (vyrovnává se s potřebovou nového vztahu po té, co její muž koketoval s emigrací a zároveň se snaží o dodělání matury, nevýrazná Ida Rapaičová), odborová funkcionářka Anežka Faltová (je více než ochotná se znovu provdat za muže, se kterým se už jednou rozvedla, vysloveně trapná stárnoucí Antonie Hegerliková), Zuzana Šmídová, úřednice Čedoku (si lže do kapsy, zatímco už tři roky se skrývá jako milenka ženáče, začínající Hana Maciuchová), prodavačka nábytku Soňa (naivní dívka z děcáku hledá místo na slunci, jako vždycky nemístně éterická Marta Vančurová)... Je to divácké peklíčko. Těmi seladony pro tyto grácie jsou takové partie jako Satoranský, Brabec, Moučka nebo Teplý. Takže proč si takový zážitek zkusit? Snad jen pro doplnění povědomí o přehledu tvorby roku 1974, aby člověk viděl ty marné výkony tehdejší plejády oblíbenců a ukonejšil se drobnými etudami komických starých v podání sousedského dua Evy Svobodové a Marie Rosůlkové. Celý ten nápad byl nad možnosti Balíkova neexistujícího talentu. (09.02.2021)