Musíme si pomáhat

Rozhodně to není špatný film a podle mě to je určitě nejlepší role Bolka Polívky ale nesedlo mi to tolik jako třeba Pelíšky. Je sice pravda, že toto téma se nedá moc zjednodušovat a zešměšňovat ale i tak mi ve filmu chybělo něco co by mě do něj více vtáhlo. Ale to nic nemění na faktu, že se jedná o jeden z nejlepších českých snímků. (16.11.2007)

Kdyby si snad někdo myslel, že Polívka zvládá jen polohy ožrala, buran a šašek.. Hřebejk s Jarchovským o tom, že Čech je spíše vychytralý pomocník než neohrožený hrdina, což vždycky bude ta nejlepší morální vlastnost pro přežití v těžkých časech. Na druhé zhlédnutí si člověk s vědomím dobrého konce může lépe vychutnat komediální rovinu na úkor té dramatické, nicméně o požitku z trhavé, rozostřené kamery, u které jsem si připadal, jako by měl 2,5 promile alkoholu v krvi, nemůže být ani řeč. Ale kdo ví, třeba to byl autorský záměr, tímhle mlhavým viděním na hranici mrákot pohlížet na události, při kterých už jde opravdu o život.. Je smutné, že ústřední motto filmu se v současných politických, úřednických i podnikatelských kruzích už vykládá docela jinak.. (11.01.2012)

Na pochopenie určitých filmov treba mať vedomosti. To som pochopil, keď som ešte o druhej svetovej nevedel nič a tento film mi nič nehovoril, možno preto ma odradil. Po opätovnom zhliadnutí a vedomí si všetkých hrôz páchaných na Židoch, mi tento film učaroval svojou drsnosťou a citovosťou, chladnosťou a jemnosťou, vážnosťou a krásnou nadľahčenosťou. Nádherný film, brutálne presne vsadené prvky tragickosti a komédie tak, aby filmu nechýbalo k dokonalosti proste nič. A Polívku nechápem, je tu proste úžasne božský. 100%. (15.06.2006)

Až do shlédnutí úvodní scény mi nedocházel ten ironicky krutý a ryze pravdivý dvojsmysl v názvu, a teď už se ho nikdy nezbavím. Musíme si pomáhat - pomáhat si navzájem versus pomáhat sobě, od něčeho, z něčeho, a pak už napořád od výčitek svědomí. Jsou jen dvě množiny lidí. Ta první je plná lidí, keří si nemohou pomoci, a když jde do tuhého, pomáhají z pokřiveného pudu sebezáchovy, z totálního neporozumění podstatě světa a síly soucitu v něm a z iracionálního strachu, který plodí zlo, nejdříve sobě, a až pak, když si myslí, že mají své jisté a že je to nebude nic stát, "pomohou" i někomu druhému, byť čistě proto, aby se sami před sebou a před druhými cítili líp, aby si byli snesitelnější, aby si od sebe ulevili, aby si od sebe pomohli. A pak (i když naději, že je nás víc, čerpám hlavně z umělecké literatury) je téměř prázdná množina lidí, kteří bytostně chápou, že poslechnout strach a zapřít lásku a empatii a dát přednost své ochraně před zmenšením utrpení někoho druhého, ničemu nepomůže, neboť to jen zvětšuje zlo, a právě už tím činí ze světa zlé a ještě o to horší místo, v němž je o to více třeba si naprosto bezpodmínečně pomáhat navzájem. Kdyby všichni lidé nepomáhali sobě, ale jen a pouze sobě navzájem, všechno utrpení by zmizelo a svět by byl šťastným místem. Přitom jde ryze o mechanický problém, o domluvu, přenesení těžiště z obstarávání se do starání. Je to prostá filosofie, žádná sofistika. Brání tomu jen ten sžíravý pomýlený zištný strach, sdílený a posilovaný všemi z té první množiny lidí, ta absurdní a záškodnická úvaha, že když někdo začne milovat a nezištně pomáhat první, a ti druzí se nepřidají, tak se mu to nevyplatí. Achacha, Člověk je tak skrz naskrz průsvitně uvnitř celý zkřivený a pokroucený, směšný a děsivý, až běda. A všichni pořád pomáhají sami sobě, čímž ubližují všem. Chlapík, co má ženu a děti a co v té úvodní scéně řve v ranním oparu s čoklíčkem v náruči "Jude!" za odjíždějícími nácky, aby udal souseda v nouzi, protože si nemůže pomoci a musí si pomáhat, protože si přece musíme pomáhat (a ten Žiďák mu z té situace nepomohl a nezmizel, nevypařil se, obtížný židák bez kouska pochopení pro jeho tíseň, tak se holt musí postarat sám!) je přesně tím prototypem, který v úvodu odhaluje neúprosnost tohohle filmu, jenž nás všechny soudí už tím, že je. Díky za odvahu všem, co se neztrácejí v té obrovské skoroprázdné druhé skupině. Musíme si pomáhat. Jak to máte vy? *~ (19.12.2017)

Vzít si na paškál národní povahu v době Protektorátu chtělo odvahu, protože to není něco, čím se naše země může chlubit. Jde o komorní příběh, který se z velké části odehrává v jedné ulici a kromě hereckých výkonů není zase tak ohromující, ovšem je nositelem hodnot, které by se měly stále připomínat. Za zmínku rozhodně stojí psychedelická kamera. Některé scény sice nejde pochytat, ale působí inovativně. (02.05.2022)