Malý svět dona Camilla

"Potěšilo by mě, kdyby vylítl do vzduchu největší reakcionář!" Aneb není poválečná agitka jako poválečná agitka. Když jsem si před časem nic netušíc pustil tento film, záhy jsem ho znechucel vypl. To když jsem se během prvních minut stal svědkem shromáždění, které se zeskupilo proti třídnímu nepříteli, všude vlály vlajky s rudou hvězdou, kosákem, kladivem a do toho se oslavovalo narození dítěte jako zrod nového budoucího komunisty. U soudobých československých filmů bývám obvykle na podobné prvky připraven, ve francouzsko-italské produkci bych tak silně levicovou orientovanost neočekával a dost mne to vyvedlo z míry. Jenomže pozor... Malý svět dona Camilla nabízí scény, které samy o sobě vyznívají jako agitace a propaganda, ale v celkovém vyznění zde o prvoplánovou propagandu rozhodně nejde a stejně tak prvoplánový není ani případný výsměch z fanatismu, ať už směrem ke komunistické ideologii (třeba ve scéně, kdy miminko komunisty pokřtívají jako Lenina) nebo církvi (kterou zde představuje hlavní postava svérázného faráře, jenž se nebojí vzít do ruky i pušku). Prokoukáte-li se s nadhledem přes několik scén, jakými je výše popisovaný úvod, dostane se vám za odměnu velice pěkné a především lidské komedie, která z politické situace třdního nepokoje mezi komunisty a cirkví nakonec "pouze" čerpá (a pro dnešního diváka může navíc posloužit jako skvělý exkurs do doby vzniku). Stanete se pak nakonec daleko výrazněji svědkem vtipné satiry a nejste-li zrovna fanatickým přívržencem jedné ze dvou zde figurujících ideologií, patrně vás osloví i poselství plynoucí z ukázky přátelství mezi dvěma lidi z různých stran ideologické "barikády". A možná oceníte i Duvivierův vtipný režijní nápad, když Fernandel coby farář v chrámu pravidelně rozmlouvá s nadpozemským hlasem Ježíše Krista. 75% (02.07.2020)

Příklon k levicovému světonázoru po druhé světové válce masově neproběhl jenom v Evropě východní a střední, ale i v té západní a jižní, o čemž poměrně (a překvapivě) objektivně vypovídá tento film (stejně jako jeho nesčetná pokračování). Katolictví versus idea komunismu - porovnejme naší historickou zkušenost a zkušenost poválečné Itálie - zatímco u nás se katoličtí kněží zavírali do koncentračních táborů a posílali dolovat uranovou rudu, v Itálii vedle sebe obě protichůdné strany žijí, potkávají se, dokonce proti sobě hrají fotbal a místy i spolupracují. Soupeření je taktéž na hraně, dá se říci na ostří nože, ale katolíci již dávno své heretiky neupalují a komunisté zase ještě nemají tu moc převychovávat a zbavovat se svých třídních nepřátel. Všichni jsou spolu nuceni žít, na bíledni je tak ostrá satira. Nutno uznat, že tvůrci filmu mírně stranili katolickému knězi svéráznému faráři Camillovi a tak i divák sympatizuje spíše s tímto svérázem, pro kterého není problém poprat se v hospodě a jelikož je bohem obdařeným ,,herkulem", létají při tom stoly... Malý svět dona Camilla je rozverný, ale velmi pravdivý film - lidé spolu mají a musí žít v jedné komunitě, ne se zavírat a segregovat do koncentráků... (21.08.2009)

Dva nesmiřitelní v malé italské vesničce. Komunistický starosta a místní farář. Ti dva se nenávidí a stále si dělají naschvály. Jsou na nože, ale nedokáží být bez druhého. Jsou jako Tom a Jerry. Farář (Fernandel ) ale není žádný třasořitka, kvůli Ježíši přepere i patnáct chlapů, nebere si servítky v jazyce ani v kostele. Selská komedie v poválečné Itálii, Fernandel uculující se na celý svět. Český dabing s Preissem, Heřmánkem a Donutilem se obdivuhodně povedl. (31.12.2010)

Naprosto skvělá komedie se skvělým Fernandelem, který tu je silně věřící kněz, který si povídá s Bohem, vyčítá mu všechny nezdary, ale zároveň k němu chová úctu. Ve městě je ještě jeden člověk, který stojí za zmínku, starosta zvolený za komunistickou stranu, který stále vede s tímto knězem nějaké pře, ale ne takové, které by někomu ublížily. Vždy najdou společné řešení a drží se navzájem v úctě. Film je neobyčejný v tom, že i přes všechny špatné i dobré vlastnosti obou veličin - čírkve a bolševismu, každý zůstává člověkem a když jde do tuhého, začnou všichni držet za jeden provaz. Film je plný skvělých hlášek a milého a laskavého humoru. (19.07.2009)

Troufnul bych si říct, že Julien Duvivier nám s Donem Camillem naservíroval mistrovskou kombinaci mezi levicově zaměřeným neorealismem a italskou komediální klasikou 50. let. Ode všeho je tu trochu, zazní Internacionála, starostův synek musí být pokřtěn jako Lenin, do toho padají křesťanská moudra. K popukání to není, ale já mám tyhle filmy z černobílého italského venkova rád. Don Camillo se starostou Pepponem vedou věčné hádky, ale přesto je v jejich vztahu něco vzájemné úcty a sympatie si získávají střídavě oba (Fernandel ovšem o něco víc). Kouzelnou kreaci uštěpačné staré učitelky Cristiny předvedla i stará francouzská herečka Sylvie, zatímco Franco Interlenghi coby vycházející hvězda italského filmu vypadá ve fotbalovém oblečku směšně. (17.03.2012)