Teror

Velmi zajímavý projekt německé televize ARD. V modelové situaci jde o to, zda životy několika lidí jsou nad životy mnoha tisíců lidí. Už z té základní pointy je jasné, že se jedná o dialogovku, kde vše ostatní včetně hereckých výkonů je podřízeno právě téhle otázce.Záverečná výměnná argumentačka mohla být dynamičtější, ale rozhodně nenudila. Momentálně čekáme na výsledek hlasování občanů SRN resp. hlasování diváků ARD. Jsem zvědav jak Němci rozhodnou, za sebe říkám - nevinen. Tak je o pár minut dál a 87% německy mluvících občanů (Německo, Rakousko, Švýcarsko ) má stejný názor jako já. (17.10.2016)

Súdny proces Verdiktu sa celkom vydaril. Vo zvláštnom modernom prostredí súdu, ktorý sa vizuálne diametrálne odlišuje od tých amerických, sa rozohráva hra prokurátorky proti pilotovi. Ale v skutočnosti je to boj medzi rozhodnutím ústavného súdu a zdravým rozumom. Prečo je to tak, je logicky dokonale zdôvodné v postave pilota a ani k tomu nie je čo dodať. A potom otázka z filmu Môžeme zopár nevinných životov obetovať, aby sme zachránili mnohé? je v tomto prípade úplne bezpredmetná. Rozhodnutie nemeckého ústavného súdu je asi tŕňom v oku mnohým a film s hlasovaním je dômyselnou reakciou. (17.10.2016)

Aká je legitimita svedomia jednotlivca pred súdnou inštanciou či ústavou? Z hľadiska sekulárneho právneho štátu je podľa mňa podstatnejšie, že 1. vojak neuposlúchol priamy rozkaz svojho nadriadeného, čo sa v armáde trestá a 2. že vedome porušil nariadenie najvyššej súdnej inštancie - ústavného súdu. Vojak má plniť rozkazy, nie o nich uvažovať. Predstavte si situáciu, že by aj onen terorista mohol argumentovať pred súdom, že svoj čin konal podľa svedomia. Tak to by sme tu mali 2 úplne opačné svedomia, totiž pilota stíhačky a únoscu lietadla. Morálka, ani svedomie jednotlivca, ktorý sa môže mýliť, ako argumenty v tomto prípade podľa mňa nestačia. A preto som rád, že existujú zákony, o ktoré sa možno oprieť. (17.10.2016)

Smí se obětovat pár desítek lidí kvůli záchraně několika tisíců? A kdo o tom smí rozhodnout? Před zhlédnutím německého dramatu jsem měla jasno: „Pilot je nevinen.“ Po zhlédnutí váhám, a protože jsem nedostala dostatek informací (byl čas na vyklizení stadionu, co dělali cestující v letadle?) nemůžu rozhodnout, jaký rozsudek bych vynesla já. ___Němci příběh natočili suše, téměř dokumentárně, v moderní a chladné soudní síni, ale nezvládli emoce, které do filmu museli dostat, aby zaujali diváka. Logicky by měli proti sobě nejvíce stát obhájce a žalobkyně. Ale tady byl obhájce jen do počtu a zmohl se sotva na pár pubertálně vzdorovitých výkřiků. Až ve finále se dostal ke slovu v závěrečné řeči. Hlavní tíže tak spočívala na žalobkyni s nevděčným úkolem bránit právní postoj, se kterým předem většina lidí nesouhlasila (výsledek diváckého hlasování je jednoznačný). Žalobkyně se dostávala do střetu s obhájcem (zřídkavě) a pak v jednom dlouhém dialogu s obžalovaným – a právě ani v jednom případě nezvládli filmaři emoce. Ti lidé na sebe útočí, posmívají se sobě navzájem, ušklíbají se, přehrávají drama – tohle si vážně neumím představit u advokátů v tak závažném případě a ještě u německého soudu. ____ Mnohem víc bych vsadila na vnitřní dynamiku dialogů, ale tady se mi zdály mnohé argumenty pochybené. Když obhájce přirovnal německou ústavu k jakémusi Kantovu článku s tím ,že oba jsou to jenom názory, takže se jimi nemusíme řídit. Ústava přece, sakra, není názor! Nebo podobenství žalobkyně o zastavení splašeného vlaku tím, že hodíme na koleje tlouštíka, který svým tělem soupravu zabrzdí – to přece nemá nic společného s projednávaným případem – tlouštíkovi nehrozila bezprostřední smrt, zatímco lidem v sestřeleném letadle ano. Naopak dobrý byl argument o transplantaci z těla umírajícího, který má tak jako tak smrt na jazyku, tak proč jeho smrt neuspíšit, když by jeho orgány mohly zachránit někoho jiného, kdo bez nich naopak během chvíle zemře a takto by mohl žít dál? ___ Zcela jistě se scénářem pomáhali právníci, ale i tak tomu chyběla brilantnost. Pokud by dialogy s argumenty pro obě strany byly přesvědčivější, nemuseli by si filmaři pomáhat teatrálním chováním zúčastněných. ______ Vždycky mě zajímalo, jak bych se zachovala, kdybych byla jedním z přísedících ve filmu Dvanáct rozhněvaných mužů. Taky bych mladíka podezřelého z vraždy rovnou odepsala a nechala se pak přesvědčit až Henry Fondou? U tohohle filmu jsem na začátku cítila zklamání, protože jsem byla rozhodnutá předem. Průběh filmu mě ale dokázal zviklat. Ústava přece není cár papíru, kterou si můžeme vykládat každý po svém, ústavní soud není zanedbatelná instituce a pokud bychom se měli vzdát některých našich zásad, co by nás pak odlišovalo od fanatiků? Jestli je tohle cena za přežití, totiž stát se taky fanatiky, tak je to stejně jejich vítězství a ne naše. (19.10.2016)