Děvčátko

Poměrně nepřesvědčivé a mírně nereálné potácení se postavy životem, které mírně odkazuje k Čekání na déšť, fakticky ale stojí na počátku dlouhé linie českých oslavných filmů o lůzrech a spodině společnosti. ---- Děvčátko aneb Balada o očích Eminých. Nový český film Benjamina Tučka vskutku připomíná baladu – už jen proto, že v něm nic neskončí dobře. Nový český film debutujícího režiséra Benjamina Tučka má velké ambice, jež je možné vidět na každfé kroku - počínaje skvěle flashovými internetovými stránkami filmy a konče např. anglicko-českými závěrečnými titulky filmu. Navíc se jistě z mnoha médií dozvíte, jak se film natáčel jako první ve východní Evropě na japonský systém HDTV (High Definiton TV) - ale už se třeba nedozvíte, že tento běžně systém při natáčení používají evropští filmaři sdružení Dogma 95 několik let. Této ambicióznosti je škoda, protože český člověk je již na reklamy mírně alergický a opatrný. A přitom jde na české poměry o film poměrně nadprůměrný, na evropské a světové minimálně průměrný. Dvacetiletá Ema žije na jednom pražském periferním sídlišti v Praze - nejspíše Jižní Město - jen se svou matkou. Jako by obě neznaly nic jiného než moře paneláků kolem sebe. Nikdo jim nevolá, na záznamníku nenajdeš jediný vzkaz. Ema však touží po lásce, ráda by našla někoho, s kým jí bude hezky a dobře. A tak jeden den sleduje mladého vojáka a zaplete se do jeho milostných eskapád, druhý den se pokouší o útěk z domova a třetí se snaží seznámit s podivínským taxikářem bez taxíku, který odváží opilé klienty v jejich autech domů. Přitom však potká i mnohé další lidi, s nimiž se srovnává či konfrontuje. Řazení scén a dialogy připomínají inteligentní mix Zelenkových, Ondříčkových a Gedeonových filmů. Opět nezůstáváme u jedné postavy, ale po vzoru jak Samotářů, tak třeba Amélie z Montmartru sledujeme osudy dalších osob, s nimiž se Ema setká - osamělé mladé matky, rodičů vojáka, jeho dívky, bývalého Emina kluka, Eminy matky, kadeřnice apod. Nejvýraznější dojem nejspíš učiní kamera - jednotlivé záběry jsou precizně domyšleny do detailů, a i když se občas nedrží klasických pouček, vytvářejí dokonalou depresivní atmosféru. Také u scénáře je vidět, že měl velice kvalitního dramaturga, a tak lze ocenit mnohé scény, jejichž smysl vám ve vší plnosti (a leckdy hrůze, někdy však i pobavení) "docvakne" až o chvíli později při scéně úplně jiné. Pokud jde o problémy mladých, působí ve filmu poměrně životně, i když ztvárnění postav nejde příliš do hloubky a spíše klouže efektně po povrchu - např. se nedozvíme nic o minulosti Eminy matky ani podrobnosti o Emině otci, zdá se, že žádná postava ve filmu již nemá žádné další příbuzné apod. Problémy nastávají i ve chvíli, kdy se přejde od problémů dospívajících k problémům dospělých - jejich motivy, jednání a činy vůbec nezodpovídají motivům, jednáním a chování lidí po čtyřicítce, ale spíše zase nějakým puberťákům - a to ať jde o rodiče Problémy nastávají i ve chvíli, kdy se přejde od problémů dospívajících k problémům dospělých - jejich motivy, jednání a činy vůbec nezodpovídají motivům, jednáním a chování lidí po čtyřicítce, ale spíše zase nějakým puberťákům - a to ať jde o rodiče vojáka, tak postavu taxikáře. (28.06.2012) (méně) (více)