Blikající světla

Jensena jsem si zamiloval. Prvně Adamova jablka, potom Řezníci a teď Blikající světla. Nádherně mě přesvědčil, že severský film není jen bezútěšný, ale je v něm i humor. A humor takové kvality (podobný možná starým Formanovým filmům, jen bez té trapnosti). Blikající světla nesou oproti druhým dvěma ani horší, ani lepší, ale krásně k nim pasují a doplňují se. Jensen má své korunní herce a ještě zábavnější je sledovat jejich proměny (Mikkelsena hlavně!). (03.01.2016)

Buď je to gangsterka maskovaná za pohodovou a až meditativní životní přestavbu... nebo je to naopak? Čtyři kriminálníci z Kodaně bůhví proč otvírají hospodu někde na vesnici. Skvěle zahrané charaktery, s vysvětlovacím flashbackem do mladí dokonale dotváří omáčku k silné pointě, která i když je vylhaná, tak jí chcete věřit. Jensen dokáže příběhy konstruovat originálně, civilně a s vtipem. Hajný se samopalem v závěru válí. Co čumíš ty krávo? (05.04.2021)

Hele jelen. Blikající světla a Adamova jablka od Anderse Thomase Jensena patří ke dvěma nejlepším filmům co jsem kdy viděl. Film určitě není komedií, ale spíše gangsterkou s netypickými gangstery, přesto vyfukování vajíček je nejvtipnější scéna ze všech a nezapomenutelná je rovněž Mikkelsenova etuda s blbě čumící krávou. Proč proboha tento režisér od roku 2005 nic nenatočil? (11.02.2013)

Poměrně raritní směsice gangsterky, lidskosti, černého humoru, absurdity, vyhlazování jutské fauny a bolestivé nostalgie pod dohledem kulatého okna. Její žánrová nevyhraněnost může být prokletím i požehnáním, záleží, pod jakým úhlem empatie se zrovna díváte.. I přes nehygienické nádobí a rozvařené nevalně oloupané brambory dávám tři hvězdy. Jedna navíc, Michelinská, je pro Begbieho Mikkelsena, protože popel ze žvára je teprve to pravé umění dochucování.. (31.07.2014)

Když se sevařani dobře vychrápou, tak uměj humorovat na všechny strany. Tady jsou všechny ty vtipný dialogy a absurdní scénky, tak krásně zakomponovaný do příběhu, že to člověku přijde jako úplně samozřejmý. Celej film je neskutečně dobrá mixerka všech možných žánrů, až se divím jak to všechno spolu může fungovat. Při těch vzpomínkových scénách hrála hudba, která mě vracela někam k filmům Sergia Leoneho, hlavně tedy k bijáku Tenkrát v Americe a měl jsem při nich i stejný pocit, tedy, že moje srdce si uspořádalo takovou privátní párty na oslavu vynálezu zvaný film, no a z této tiché soukromé srdcové párty šly tóny spokojenosti i do mé hlavičky a z mé hlavičky tu svou spokojenost milé rád přenáším do zdejšího hodnocení. (03.03.2013)