Přežila jsem Picassa

Přežila jsem Picassa je v podstatě výpravný snímek o nesnadném soužití se slavným malířským velikánem 20.století, který za svého života docílil toho, že jej znal celý civilizovaný svět. Pabla Picassa bravurně ztvárnil Anthony Hopkins, který si tuto roli doslova užívá a Picassem se prostě stal. Žít s extravagantním, avantgardním bohémem, horkokrevným Španělem, chtělo "kus statečné baby".. Našla se taková. Byla rovněž úžasná, sice jí to nedopadlo, ale dokázala odejít s hlavou vztyčenou a ještě o tom všem napsala dobrou knihu. Natascha McElhone se mi asi nikdy nelíbila více. Film voní barvami a vínem, pulsuje to v něm, jako na koridě a určitě stojí za shlédnutí. (25.01.2019)

Nevím, jestli je to tím, že život Picassa moc neznám a filmový průmysl je mi blíž, ale když porovnám Antonyho Hopkinse jako Picassa a následně jako Hitchcocka, tak musím říct, že Hitchcock vyhrává na plné čáře. Skoro to vypadá, jak kdyby se Hopkins víc snažil. Tady hraje jak kdyby nic. Nebejt Nataschy a Julianne, tak je to totálně nevýraznej film bez ničeho hezkého. Zaplať pánbůh za ně, jinak bych tady snad zhebnul nudou. (27.09.2014)

Filmový počin hranatý a ostrý jako většina Picassových obrazů. Soudržný především díky úchvatnému výkonu Hopkinse (v jeho podání je Picasso vskutku středobodem svého vlastního vesmíru, jenž neodvratně magnetisuje okolí, vtahuje a vysává je, přičemž ze svých blízkých činí až na výjimky pouhé existence, takořka bez vlastní osobnosti) a McElhone. Nesmírně intenzivní, elektrizující, živelný, a zároveň jistým způsobem neokázalý film. Nutno vidět a slyšet v původním znění. Velké překvapení a radost z velice netradičně pojatého životopisu, který nikdy nebude součástí mainstreamu (což je dobře). Velmi silné 4 hvězdičky. P.S. Picassa netřeba odsuzovat, byť měl ego rozlehlé jako Texas a psychické násilí mu v žádném případě nebylo cizí. Měšťácká morálka je jedna věc, sensitivita, vize a schopnost komunikace prostřednictvím uměleckého díla, druhá. (15.04.2010)

Filmový počin velmi plochý. Když to člověk srovná s Ivoryho Forsterovskými adaptacemi Howards end a Soumrak dne, jako by srovnával filmy dvou různých tvůrců. V prvním případě se jedná o propracované a mimořádně působivé dobové a psycholgické portréty určitého druhu lidí. Zde se nám však dostane jen jedné banální červené knihovny, a nebýt oním hrdinou, okolo kterého se tato story točí slavný malíř ztvárněný slavným hercem, nestálo by to vůbec za pozornost. Takto zůstává jen jakási trochu dojemná, trochu banální story o tom, jak jeden egoista byl zvyklý, že může ženy střídat jako ponožky, zatímco on je nedotknutelný. A vlastně i byl. Utrpěla jen jeho ješitnost, nikoliv city, kterých nebyl - k lidem - schopen. Jak povrchně plochý byl tento umělec, alespoň z toho úhlu pohledu, kterým byl tento příběh nahlížen, tak podobně ploše vyzníval i celý film. Podivné, od Ivoryho a jeho týmu bych to nečekal. (12.11.2011)

Ač jsem v mládí utrpěla výtvarné vzdělání, nějak mě prostředí bohémů prudí a filmy o nich nudí. Snad proto, že jsem nikdy neměla správnou bohémskou povahu: chlastání i promiskuita jsou mi cizí, nemám ve zvyku vést pseudofilozofické pindy, nepovažuju za umění, když někdo chlístne barvu na plátno a přikreslí k tomu fixem kokota jedním tahem. Snad mi tedy Pablo Picasso i samice, které mu proběhly postelí, odpustí můj nezájem, vyjádřený veskrze průměrným hodnocením. Bylo to pěkně natočené, zahráli si v tom dobří herci a několik scén ze života slavného matlala působilo celkem zajímavě, ale přes 55% ze sebe nevydojím. Mimochodem, mladý Pablo byl fešák, ale starého bych se nedotkla ani koštětem na dlouhé násadě - co ty ženské viděly na proplešlém, egoistickém dědkovi s chladnýma očima? (22.01.2013)