Kristove roky

Jakubisko, který velmi, velmi překvapil. Hned od počátku nabírá film velmi extravagantní ráz a často jsem si jen říkal, co se to na tom plátně kur** děje? Postupně však na té milé extravaganci začalo ubývát a příběh se začal orientovat spíše dramatický směrem, ku sledování osudů svých hlavních hrdinů, což už snímek srazilo trochu po první euforii dolu. Hlavním aspektem, kterého si je však třeba všimnout, je naprosto vynikající kamera Igora Luthera, který se nesnažil dát na plátno tu obyčejnou černobílou jako ostatní v té době, ale vytvořil krásný svítivě bílý film, kde je téměř nevidíme rysy tváří, jen oči, vlasy a pár výraznějších znaků. (FNR Písek 2009) (09.08.2009)

Jakubiskov debut je plný autobiografickej poetiky, je detinsky hravý a rozmarný. Tragikomicky vypovedá o mladom maliarovi a potrebe konečného rozhodnutia, čo so svojim životom. Bezcielnosť a bezradnosť, ktorou sa potuluje v živote, je napokon konfrontovaná s tragédiou a tá dáva šancu k prebudeniu sa. Jakubiskovi svedčí viacej farebná rozmanitosť ako tento čiernobiely formát, ktorá síce dodáva na jednej strane väčšiu autenticitu, zvolený spôsob preexponovanosti obrazu je však prehnaný. Janu Čechovú nahovorila Iva Janžurová. (12.07.2018)

Myslím, že na Jakubiskově celovečerním debutu (Kristove roky, 1967) se dá krásně demonstrovat přínos, ale i problematičnost dravého, neohlížejícího se mládí (v tomto konkrétním případě personifikováno nikoliv pouze v osobě J. J., ale částečně i v poetice československé nové vlny) pro tvůrčí proces. Na straně aktiv: mládí si dělá věci po svém, je neklidné, hrozí explozí, nenechává se ničím spoutávat, zdá, že je pro něj cokoliv možné - v případě tohoto konkrétního filmu vskutku nelze přehlédnout jeho pozdvihující, extravagantní styl (obraz a zvuk, jež byste jinde horko těžko hledali). Bohužel: bývá toto mládí - zřejmě ruku v ruce s ohledáváním nových výrazových možnosti - mnohdy krapet narcistní, dokáže si zalíbeně prohlížet (tj. tématizovat) pouze samo sebe a své bolesti, což je škoda. Vpravdě hodnotná, o čemsi důležitém vypovídající díla se dle mého skromného úsudku rodí v odstupu, v rozbití ega, z výstupu ze sebe sama do sdíleného světa, nejsou vposledku toliko autoterapií a individuální sebereflexí, jakožto spíše čímsi, co je principiálně jako relevantní zkušenost otevřeno všem, kdo se nebojí naslouchat. 60 % (06.05.2022)

Extravagantní absurdno, říznuté poetikou - až příliš osobité, vlastně zdlouhavé, nikde nic...celkově to vypadá, jako by si herci scénář vytvářeli sami, právě teď. Samé vysoké, rušivé zvuky, nulová hudba, extrémy jako Janžurka v audio verzi, i Vladův hlas mi přišel velmi podivný. Tohle složení ale přece nemůže zklamat, ne? Ne, nemůže - experiment se pro mě zdařil. Originální pojetí, nevídané role (Jana Stehnová - naprostý protipól zamlklé Zinušky), a hlavně závěr, který se dá brát jako kompenzace za předchozí filmové vzduchoprázdno. To jsou klady, které mě nakonec ukecaly. (12.05.2015)

(41/2017) / Prvý dlhometrážny Jakubisko je presne tým filmom akým by ste čakali že bude. Vďaka režisérovi chaotický, poetický, energický a originálny. Tým viac, že vznikol v uvolenených 60-tych rokoch, keď bol Československá kinematografia na svojom vrchole (prvom a jedinom). Zaujali aj herci/neherci ale najviac asi Vlado Müller. (6/10) (13.02.2017)