Sedím na konári a je mi dobre

V létě '89 pro nás tehdejší dvacátníky jeden z nadějných signálů, že ledy tají, že se zase může o nedávných dějinách říkat o něco víc pravdy, kterou jsme tušili za tou oficiální a takto vyslovenou nadšeně hltali. Plus emocionální zásah na komoru. Jakubisko projednou dal celou svou poetiku a filmařskou rafinovanost plně do služeb neelitního, všelidsky sdělného vyprávění, ba i ten Bolek je tu tak báječný hlavně proto, že je přes všechno bolkovské řádění neobvykle herecky pokorný, neuzurpuje si víc prostoru, než kolik jeho postavě patří. Vznikl film dýchající jak dějinami, tak i člověčí potřebou najít si v jejich neúprosném toku prostor pro žití vlastního jedinečného života, film sladký i hořký, vzdorný i smířlivý, jakých se v těch našich československých končinách za celou historii urodilo jenom pár. (16.11.2013)

Až do príchodu Ester to bol len pomaly sa vlečúci vlak. Netradičná rola aktívnej revolucionárky Deany aj za prítomnosti veľkých hereckých mien to rozohrávala veľmi slabo. S Ester to však nadobudlo iné grády a nielen pre obnažené scény, ale aj Polívka s Pavelkom chytili druhý dych. Komu môže byť lepšie ako dievčatku v rodine s dvoma tatkami? Jakubisko ako priekopník netradičnej rodiny? :) (29.04.2013)

"Sedím na konári a je mi dobre" je velice zvláštní snímek. Ze začátku zde máme cynickou válečnou komedii o dvou vysloužilcích, pak válečný film a na konec psychologické rodinné drama. Juraj Jakubisko mezi těmito žánry nepřechází násilně, naopak. Jemně, až láskyplně je kombinuje a proplétá. Bolek Polívka a Ondřej Pavelka byli skutečně dokonalí. Možná jejich nejlepší role (Pavelkova na sto procent). Rovněž potěší i Deana Horváthová coby uvedomelá súdružka a Štefan Kvietik v úloze jedné z obětí komunistické mašinérie. Markéta Hrubešová je sice herečka trochu jiné kategorie, ovšem pro svou roli má jiné přednosti. Při sledování filmu mi bylo hodněkrát do smíchu, hodněkrát do pláče. A to je nejspíš účel tohoto nádherného filmu. (28.10.2007)

Myslím, že jsem odhalil, v čem tkví umělecké principy (tropy) tohoto filmu. 1, Klíčové je, že pro většinu akcí se využívá jen jedna kamera. A když nastane střih, odehrává se scéna zas trochu někde jinde. To má za následek velice svižný a jakoby zrychlený umělecký dojem a dopad na diváka. Žádná scéna není rozměňována přes více záběrování a pokud přece jen, další pohledy kamery jsou z míst, kde byste je věru nečekali. 2, Film je chronologický, ovšem umělecký vklad tkví v tom, že scény začínají i končí nenadále a neočekávaně, ve stylu balkánské vznětlivosti Kusturici. 3, Film si vypůjčuje styl sovětské montáže. Konkrétně střih z jednoho obrazu na stejný obraz, který je ale zrcadlově obrácen (viz třeba filmy Muž s kinoaparátem, Křižník Potěmkin). To lze pozorovat u minimálně pěti případů. ____ Zajímavé je, jak film vytěsňuje čas a chod dějin na pozadí a zavádí to zpět přes různé znaky a „okolní“ události. Ty ale nesouvisí s hlavními hrdiny. Protože Jakubisko natočil umělecký film, nikoliv však o umění a eskapismu, ale o denním plahočení a paradoxně o zevšednění. (26.08.2008)

Hodně zajímavý film a výborná one man show Bolka Polívky. Ale není to film co by dokázal udržet pozornost diváka po celou dobu. Je moc roztříštěný a v podstatě bez gradace. Sice sází jednu vcelku zajímavou scénu za druhou a jako vždy u Jakubiska perfektně propracované kulisy, ale ty jeho podobenstva jsou docela blbě stravitelná. A u Markéty Hrubešové nevím jestli je poklonou to že v sedmnácti vypadala uplně stejně jako ve třiceti. (22.11.2008)