Můj strýček

Pokud si zvyknete na Tatiho pomalý styl vyprávění, budete odměněni neuvěřitelnou podívanou. Do detailů vycizelované obrazy, naprosto dokonalé dekorace a exteriéry, které přesně podtrhují vyznění filmu. Takhle snoubit scénografii s hudbou a myšlenkou umí jen Tati. A to nás ještě čeká Playtime...prvotřídní satira na snobismus, konzum a lidské maloměšťáctví! (10.06.2008)

Odcizení člověka v přetechnizovaném světe je dobrý námět na komedii, ale u Mého strýčka jsem se dost nudil. Film je dlouhý skoro dvě hodiny a já měl dojem, jako by se tam většina scén v lehce pozměněné podobě opakovala aspoň pětkrát. Co se opravdu povedlo byly futuristické kulisy, na kterých se pořádně vyřádil šílený designér / architekt. Kdyby byla stopáž 70 minut, tak bych hvězdičku přidal. V novinách se nic nedočtete. Pořád píší o pokroku. – Jak se to projevuje? – Vše se mění k horšímu. (12.06.2008)

Môj strýček je vo všetkých ohľadoch milý film. Tati si tu robí srandu z modernej, nepraktickej architektúry, v ktorej je dizajn dôležitejší ako jej účel. Samozrejme, že ústrený dom je v jeho filme trochu naddimenzovaný a niečo podobné vidíme na uliciach iba málokedy. Tati sa v ňom nešikovne premáva, robí bordel a tieto scény sú základom humoru filmu. Záleží od vkusu, či vám to bude aj po pol storočí pripadať vtipné. Mne občas viac, občas menej. Viac ma zaujal ztvárnený kontrast medzi klasickou (útulnou) a modernou (odosobnenou) architektúrou. Lenže ono to tak v skutočnosti nefunguje. Ako súčasť filmovej reči to ale funguje. (19.07.2012)

Nádhera. Živě si představuji, jak Jacques Tati seděl někde u kávičky v nějaké staré lidové čtvrti a prostě jen pozoroval cvkrot, pak pozoroval snobáčky a jejich chování, všimal si těch sic moderních, ale zoufale chladných novostaveb a pak to všechno secvrkal dohormady a vznik Můj strýček, dokonalost obrazovýho humoru. Například ryba s vodotryskem pořádně protáhla mou ústní fasádu. Nostalgicky vtipná satira, která je až do nejmenších detailů příjemně geniální. (02.01.2010)

Po Tatiho Poštovském panáčkovi jsem se chtěl stát pošťákem v kterémsi francouzském městečku, po Mém strýčkovi bych se nejradši odstěhoval do Hulotovy idylické předměstské čtvrti, kde jsou ještě ti praví trhovci, povídaví popeláři, potyčky končí smířlivou sklenkou, kde hraje celý den harmonika, kluci se baví pouličními hrami (gag s hvízdáním a lampou mě fakt dostal) a domy jsou úžasně surrealisticky křivolaké. Smutné je, že nostalgický svět pana Hulota už je asi nenávratně ztracený, protože všichni prostě musíme mít to, co rodinka jeho sestry. PS Svým absolutním nerespektováním okolní reality a tvrdohlavým bojem s ní mi pan Hulot silně připomíná Keatonova Friga. (01.08.2011)