Playtime

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)

Jeden z nejodvážnějších filmů poválečného období. Odvážnost rovná se přirozeně propad u diváků a distributorů, nakonec Tatimu a jeho kariéře zlomil film vaz. Playtime na sebe vzal podobu industriálního makrokosmu, díla funkcionalistického spíš než hypnotického, unifikovaného mraveniště s vytěsněnou individualitou, v němž se hudba diegetická jeví jako nediegetická, klamající smysly, a v němž ústředí body scény nahradily významy poházené všude možně, v rozích a napříč v hloubce – protože Playtime je niterné pohroužení na bázi organické hmoty, převalující se pomalým tempem z jednoho okraje záběru na druhý. (29.05.2008)

To, že Jacques Tati bol majstrom réžie, tu dosahuje vrcholu. Z počiatku nie veľmi okúzľujúci, vtipný, či zaujímavý snímok, ale začne naberať z minúty na minútu grády a vrcholí bombastickým večierkom, ktorý je majstrovsky prevedený na plátno. Každá postava, každý článok udalostí tu má svoje miesto a je až obdivuhodné, ako sa dá taká masa ukočírovať, aby sa to nezvrhlo v bordel. Posledná polhodina naozaj vyšvihla tento snímok do výšin absolútnej profesionality a talentu. (10.07.2018)

Spíš je to experiment, než že by se to vešlo do škatulek jako komedie či drama (to druhé mi přijde u filmu bez postav, zápletky a děje vůbec dost mimo). Ze začátku je film pomalý a zdlouhavý, ale časem se rozjede do docela slušných obrátek. I Tati je více za kamerou, než jako pan Hulot před ní, a jednotlivé scény spolu souvisejí ještě volněji, než je u Tatiho běžně zvykem. Dialogy jsou jen dalším zvukem a vidět film bez titulků by téměř nevadilo. Je to v každém případě zajímavý film, ale nijak zvlášť mě neuchvátil. (26.06.2005)

Milerův futuristický Krtek ve městě si o patnáct let později bude více všímat technické stránky, Tatiho aktuálnější (přestože starší) Hulot ve městě se zaměřuje spíš na řešení prostoru a masu lidí do tohoto prostoru zasazenou. Masu jako souhrn jednotlivců. Zásadní rozdíl mezi Krtkem a Playtimem je ale v tom, že vzhledem ke zcela nepravděpodbné nefunkčnosti systému obsluhy v Royal Garden musíme Tatiho dílo považovat (alespoň do jisté míry) za podobenství. Zásadně se pak oba filmy shodují v tom, že, ač je to zřejmě zcela proti jejich záměru, vyvolávají pocit jakési blahé pravzpomínky. A to přesto, že Krtek na Hulota navazuje spíše jen v tématu, než v metodě. Doufám nicméně, že i nějací metodičtí pokračovatelé se najdou. Playtime si v dějinách kinematografie zalouží přinejmenším tak význačné místo jako Krteček. Hvězdičku ubírám za takové zbytečné fraškoidní etudky, jako je např. záměna s člověkem hrabajícím se v šuplíku. Komentáře: Shadwell, A_FISH. (15.02.2015)