Playtime

Vizuální skvost, z kterého ale absence děje dělá pořádně náročnou podívanou. Tatiho slavné dílo je pro mě takovou Moderní dobou druhé poloviny dvacátého století. Na rozdíl od Chaplinových či Keatonových hrdinů je ale postava Hulota veskrze pasivní figurou, která děj (nebo alespoň jakýsi sled skečů a prostředí) aktivně nikam neposouvá. Umocňuje tak divácké inferno, protože sledovat 2 hodinový film bez děje, s pasivní hlavní postavou a v podstatě hodinu trvajícím obrazem v restauraci jsou solidní galeje. Zážitek z filmu je tak z mého pohledu značně kontrastní. Dějová nuda je kompenzována neskutečným vizuálním ztvárněním. Kombinace promakané mizanscény, rámování kamery a herecké akce (a mnoha dalších věcí) vytvářejí velké množství vizuálních gagů, které na rozdíl od těch klasických fyzických působí skvělým dojmem. Právě pak ty fyzické, tedy gagy nejtypičtější pro žánr grotesky na mě působily mnohdy spíše trapným dojmem. A může za to z velké části postava Hulota, která ve mně bohužel chvílemi vyvolávala dojem spíše pasivního retarda, než komicky sympatického hrdiny. Fascinující je naopak práce s vedením pozornosti diváka. Ta totiž v klasickém slova smyslu neexistuje a divák má velice často ve změti vizuálních podnětů problém s nasměrováním své pozornosti. Nezvyklým způsobem však divákovo zaměření kontroluje práce s ruchy, která svým výrazným pojetím strhává pozornost daným směrem. Podobný chaos jako zažívá hlavní postava filmu, tak patrně prožije i sám divák. Tahle Tatiho experimentální groteska je opravdu jedinečným dílem, které si ale vyhrazuje divákovu absolutní pozornost a oddanost ke sledování. Nicméně absence děje je však i přese všechny originální klady snímku překážkou, kterou jsem nepokořil. 7/10 (17.04.2018)

Milerův futuristický Krtek ve městě si o patnáct let později bude více všímat technické stránky, Tatiho aktuálnější (přestože starší) Hulot ve městě se zaměřuje spíš na řešení prostoru a masu lidí do tohoto prostoru zasazenou. Masu jako souhrn jednotlivců. Zásadní rozdíl mezi Krtkem a Playtimem je ale v tom, že vzhledem ke zcela nepravděpodbné nefunkčnosti systému obsluhy v Royal Garden musíme Tatiho dílo považovat (alespoň do jisté míry) za podobenství. Zásadně se pak oba filmy shodují v tom, že, ač je to zřejmě zcela proti jejich záměru, vyvolávají pocit jakési blahé pravzpomínky. A to přesto, že Krtek na Hulota navazuje spíše jen v tématu, než v metodě. Doufám nicméně, že i nějací metodičtí pokračovatelé se najdou. Playtime si v dějinách kinematografie zalouží přinejmenším tak význačné místo jako Krteček. Hvězdičku ubírám za takové zbytečné fraškoidní etudky, jako je např. záměna s člověkem hrabajícím se v šuplíku. Komentáře: Shadwell, A_FISH. (15.02.2015)

Vynikající film s matoucím názvem, protože jestli tady o něco nejde, tak o "čas her". Pan Hulot se ocitá v přetechnizovaném plechově neútulném světě, ještě nevyzpytatelnějším než je dům jeho příbuzných, který jsme viděli v Mém strýčkovi. Není vůbec důležité, co vlastně přišel do té obchodní monsterbudovy vyřizovat, ani nečekejte souvislou zápletku. Jde o detaily. O drobné mozaikovité postřehy něčeho, co třeba vídáte obden, ale pořádně si toho všimnete až Tatiho očima. Muži, stěhující velkou skleněnou tabuli, se pod tou tíhou pohupují v kolenou, takže zdálky vypadají jako přiopilé bajadéry, výklad lahůdkářství osvětluje zelený neon lékárny a všechny lákavé pochutiny tím mění v jedovatě zelené blafy, uklízeč, vyzbrojený lopatkou, podezřívavě nahlíží pod sedadla jako lovec, připravený vystřelit a tak dále a tak dále. Takových drobných gagů jsou ve filmu stovky, odehrávají se v několika plánech současně a chce to víc vidění. To se dá říct o každém Tatiho filmu, ale Playtime je podle mě obsahově nejbohatší a nejprecizněji natočený. Taky nebyl levný. Aby se mohlo točit, Tati prodal práva na Prázdniny pana Hulota a Mého strýčka. 100% (03.01.2006)

Vítejte v Tativille... 8-] . . . Těžko zařadit tenhle >velkofilm< do nějaké škatulky či kategorie. Nejspíše by se d.m.s.n. snad dalo mluvit o jakési postmoderně patafyzické alegorii se satirickým nadhledem... :-) No, ještě, že igi B. není nějaký inťák, že... ;-) . . . Takže lze jen konstatovat: těžko srovnatelná, leč úchvatná a neobvyklá podívaná, plná bizarního šarmu a neutuchající fantazie, doslova >GAGSTERKA< (;-) pro fajnšmekry a pokročilé, náročné milovníky netradičních filmů... - - - P.S. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým fanouškem J. Tatiho, ale přesto jeho filmy svým způsobem miluju a uznávám. Jde totiž každopádně o vynikající a nadčasové dílo! Nakonec, možná i díky Tatimu a jemu podobným není dnes svět naštěstí zcela jen takový, jak jej on sám se sarkasmem a nadsázkou sobě vlastní líčil... ;-) - - - P.S. Nu a ještě nakonec - jakže se to řekne francouzsky "Drugstore"? No přece DRUGSTORE... ;o))) . . . Fin. (05.02.2006)

To, že Jacques Tati bol majstrom réžie, tu dosahuje vrcholu. Z počiatku nie veľmi okúzľujúci, vtipný, či zaujímavý snímok, ale začne naberať z minúty na minútu grády a vrcholí bombastickým večierkom, ktorý je majstrovsky prevedený na plátno. Každá postava, každý článok udalostí tu má svoje miesto a je až obdivuhodné, ako sa dá taká masa ukočírovať, aby sa to nezvrhlo v bordel. Posledná polhodina naozaj vyšvihla tento snímok do výšin absolútnej profesionality a talentu. (10.07.2018)