Muž, který prochází zdí počtvrté. Když jsme si nějaký ten rok zpátky pouštěli s jedním zdejším oblíbeným kolegou na dálku tu stařičkou černobílou komedii s Bourvilem a zpříjemnili si tím jeden pozdní letní večer, vážně mě nenapadlo, že jde o tak kultovní záležitost, která má ve Francii velkou popularitu a že postupně uvidím hned 4 filmové podoby té úsměvné fantaskní povídky z pera Marcela Aymého. Nicméně Le Passe-muraille zůstal tak trochu mým guilty pleasure a když jsem nedávno zjistil, že si po letech Frantíci natočili další verzi, tak jsem prostě neodolal. :-) Pan Dutilleul v 21. století ve víru bezpečnostných kamer, internetových vývojářů a mobilních aplikací, natáčející si své procházky zdí jako selfíčka na svůj smartfón? Šmankote, to zní jako neskutečný úlet a ačkoliv jsem velkým odpůrcem remaků, neskutečně jsem se bavil. Ty dva černobílé filmy z 50. let (s Bourvilem a s Heinzem Rühmannem) představují z dnešního pohledu tradiční komedie pro pamětníky se vším všudy, v něčem již obě výrazně zestárly a nejsou zas až tolik nápadité, aby mě dokázaly po celý čas plně bavit humornou povídkou nataženou na celovečerní stopáž. Navíc ten nejstarší film s Bourvilem ve mě vyvolával občas už i srandu spíše nechtěnou, zejména pokud jde o dnes již úsměvné dobové triky. Osobně jsem si pak zamiloval pozdější kratší TV verzi s Michelem Serraultem v režii Pierra Tchernyi, což je ale výrazně stylizovaná hříčka zasazena do meziválečné doby. Nový Le Passe-muraille je zasazený do současnosti, s moderními reáliemi a pojatý dost civilním způsobem, takže působí přes svůj fantaskní námět dojmem téměř reálného příběhu, což je leckdy na tom ta největší sranda. Dante Desarthe jako režisér a scenárista v jedné osobě zachoval většinu zásadních situací z původního příběhu, ale zároveň se nebál ve jménu jeho aktualizace výrazné kreativity, přidat spoustu nových vtipů, nápadů, situací, se samotným námětem si vyhrát víc, než jak to udělali všichni tvůrci před ním, zázračnou schopnost pana Emila Dutilleula obohatit několika vedlejšími účinky nebo snad poprvé o něco víc pracovat i s postavy Emilových známých. Sice jsem trochu čekal, že když už jsme s panem Dutilleulem v nové době, zda náhodou nespatří někde ukázku z jakékoliv starší verze Muže, který prochází zdí, protože přítomnost kina, televize a internetu společně s odlišným pojetím tohle přímo nabízela... a mohla by být teprve sranda, kdyby Emil zjistil, že prožívá v reálu něco nevídaného, co se ale už v minulosti objevilo jako filmová zápletka. :D Plus navzdory tomu, že jsme ve fantasy komedii, tam v závěru přímo bije do očí jedna nelogičnost SPOILER! a sice jak mohl Emil přežít bez pití a jídla několik měsíců (?) ve zdi poté, co svou schopnost „polovičního ducha“ zcela ztratil a tady se Desarthe asi toho nápadu se střihy na zeď s Emilovou botou v několika ročných obdobích mohl pro odstranění nelogičnosti buď vzdát a nechat vystěhovaný barák zbourat do pár hodin, nebo to celé zakončit nějakou cílenou vtipnou mystifikací, která by takovou nelogičnost do jisté míry mohla omluvit. KONEC SPOILERŮ Plus ještě mě jako příznivce předchozích filmů zamrzelo, že pan Dutilleul se tentokrát bohužel ani jednou nepodepsal jako Garou-Garou. :D Tak či tak jsem byl ale velmi spokojen a dokázala mě tato komedie hodně potěšit, zvláště když beru v potaz to, že čistokrevních oddechových komedií na takhle inteligentní úrovni už v současnosti vážně moc nevzniká. Z tohoto pohledu trochu může zamrzert, že nejde o originální námět, ale něco, co se už na plátnach kin i obrazovkách objevilo už dříve hned několikrát, ale s ohledem na to, že komedie (a nejen ty) už dlouhodobě trpí nedostatkem originálních námětů, v žádném směru bych to ale neviděl jako špatný tvůrčí směr a nebál bych se tohle vidět jako příklad, kdy se skutečně podařilo zrealizovat remake v jistém smyslu lépe a taky jinak. Denis Podalydès se v hlavní roli zejména svými vtipnými pohledy malého prosťáčka s nadpřirozenou mocí celkem hezky přibližuje svým předchůdcům v této postavě. [80%]
()
(méně)(více)
Muž, který prochází zdí počtvrté. Když jsme si nějaký ten rok zpátky pouštěli s jedním zdejším oblíbeným kolegou na dálku tu stařičkou černobílou komedii s Bourvilem a zpříjemnili si tím jeden pozdní letní večer, vážně mě nenapadlo, že jde o tak kultovní záležitost, která má ve Francii velkou popularitu a že postupně uvidím hned 4 filmové podoby té úsměvné fantaskní povídky z pera Marcela Aymého. Nicméně Le Passe-muraille zůstal tak trochu mým guilty pleasure a když jsem nedávno zjistil, že si po letech Frantíci natočili další verzi, tak jsem prostě neodolal. :-) Pan Dutilleul v 21. století ve víru bezpečnostných kamer, internetových vývojářů a mobilních aplikací, natáčející si své procházky zdí jako selfíčka na svůj smartfón? Šmankote, to zní jako neskutečný úlet a ačkoliv jsem velkým odpůrcem remaků, neskutečně jsem se bavil. Ty dva černobílé filmy z 50. let (s Bourvilem a s Heinzem Rühmannem) představují z dnešního pohledu tradiční komedie pro pamětníky se vším všudy, v něčem již obě výrazně zestárly a nejsou zas až tolik nápadité, aby mě dokázaly po celý čas plně bavit humornou povídkou nataženou na celovečerní stopáž. Navíc ten nejstarší film s Bourvilem ve mě vyvolával občas už i srandu spíše nechtěnou, zejména pokud jde o dnes již úsměvné dobové triky. Osobně jsem si pak zamiloval pozdější kratší TV verzi s Michelem Serraultem v režii Pierra Tchernyi, což je ale výrazně stylizovaná hříčka zasazena do meziválečné doby. Nový Le Passe-muraille je zasazený do současnosti, s moderními reáliemi a pojatý dost civilním způsobem, takže působí přes svůj fantaskní námět dojmem téměř reálného příběhu, což je leckdy na tom ta největší sranda. Dante Desarthe jako režisér a scenárista v jedné osobě zachoval většinu zásadních situací z původního příběhu, ale zároveň se nebál ve jménu jeho aktualizace výrazné kreativity, přidat spoustu nových vtipů, nápadů, situací, se samotným námětem si vyhrát víc, než jak to udělali všichni tvůrci před ním, zázračnou schopnost pana Emila Dutilleula obohatit několika vedlejšími účinky nebo snad poprvé o něco víc pracovat i s postavy Emilových známých. Sice jsem trochu čekal, že když už jsme s panem Dutilleulem v nové době, zda náhodou nespatří někde ukázku z jakékoliv starší verze Muže, který prochází zdí, protože přítomnost kina, televize a internetu společně s odlišným pojetím tohle přímo nabízela... a mohla by být teprve sranda, kdyby Emil zjistil, že prožívá v reálu něco nevídaného, co se ale už v minulosti objevilo jako filmová zápletka. :D Plus navzdory tomu, že jsme ve fantasy komedii, tam v závěru přímo bije do očí jedna nelogičnost SPOILER! a sice jak mohl Emil přežít bez pití a jídla několik měsíců (?) ve zdi poté, co svou schopnost „polovičního ducha“ zcela ztratil a tady se Desarthe asi toho nápadu se střihy na zeď s Emilovou botou v několika ročných obdobích mohl pro odstranění nelogičnosti buď vzdát a nechat vystěhovaný barák zbourat do pár hodin, nebo to celé zakončit nějakou cílenou vtipnou mystifikací, která by takovou nelogičnost do jisté míry mohla omluvit. KONEC SPOILERŮ Plus ještě mě jako příznivce předchozích filmů zamrzelo, že pan Dutilleul se tentokrát bohužel ani jednou nepodepsal jako Garou-Garou. :D Tak či tak jsem byl ale velmi spokojen a dokázala mě tato komedie hodně potěšit, zvláště když beru v potaz to, že čistokrevních oddechových komedií na takhle inteligentní úrovni už v současnosti vážně moc nevzniká. Z tohoto pohledu trochu může zamrzert, že nejde o originální námět, ale něco, co se už na plátnach kin i obrazovkách objevilo už dříve hned několikrát, ale s ohledem na to, že komedie (a nejen ty) už dlouhodobě trpí nedostatkem originálních námětů, v žádném směru bych to ale neviděl jako špatný tvůrčí směr a nebál bych se tohle vidět jako příklad, kdy se skutečně podařilo zrealizovat remake v jistém smyslu lépe a taky jinak. Denis Podalydès se v hlavní roli zejména svými vtipnými pohledy malého prosťáčka s nadpřirozenou mocí celkem hezky přibližuje svým předchůdcům v této postavě. [80%] () (méně) (více)