Dej mi své jméno

Letní romance ze severní Itálie roku 1983 stojí na výborně vybudované atmosféře a perfektně vystavěnému soundtracku. Mladý Elio si nejdříve začne románek s krásnou Marzií, ale vzápětí ji začne podvádět s americkým studentem Oliverem. Zatímco sex s Marzií nám kamera dovolí vychutnat (Esther Garrel je fakt krásná), jak dojde na Olivera, následuje odjezd kamery na pohled z okna. Takže nakonec asi nejpřijatelnější homosexuální romance pro heterosexuální diváky. Možná ale mohla být trochu kratší (70%). (19.03.2018)

„Když to nejméně čekáš...příroda lstivě najde tvoji slabinu.“ Prý „Broskve v tísni!“…tímto děkuji nejmenované uživatelce, upřímně jsem se zasmál. Teď už ale k filmu samotnému. Neměl jsem žádná vysoká očekávání. A strach z nudy mě dlouho odrazoval. Nakonec se mé obavy ukázaly jako liché. Předně, podařilo se mi vcelku rychle adaptovat na rozvláčné tempo vyprávění, navíc podpořené místem a časem (prázdninami v slunné Itálii), kdy se dlouho zdánlivě nic nedělo. Ale opak byl pravdou. Bavilo mě sledovat to postupné, zpočátku téměř necitelné oťukávání ústřední dvojice (jen tak „mimochodem“ výborně zahrané). Přistoupil jsem na pravidla hry a vnímal čím dál větší napětí mezi oběma „zainteresovanými“. Zpočátku ze strachu z odmítnutí, pak žárlivosti a nakonec rozloučení. A film výborně vygradoval. Přišel skvělý rozhovor s otcem a následně pohled do krbu, při kterém vše viděné na diváka teprve dolehlo v plném emocionálním rozsahu. Hodnotím silnými 4*. „Co jsi dělal?“ - „Nic!“ - „Chápu...přesunul ses do rostlinného království?“ (22.03.2018)

(1001) Ten poslední záběr je velmi devastující. Love sucks. Ale krucinál, čím víc nad tím filmem přemýšlím a čím víc se ho snažím sama pro sebe analyzovat, tím špatnější a amatérštější se mi zdá. Timothée je vážně skvělý, živý, skutečný a zajímavý a toho Oscara bych mu přála z celého srdce. Nicméně (bohužel) září mnohem jasněji než kterákoliv jiná složka filmu. Armie dělá, co může, a má i momenty, kdy je celkem okouzlující, ale spíš se mi potvrzuje moje domněnka, že je krásný a nikoliv dobrý herec, a většinu času (i díky tomu, že už ho dávno šmíruju na instagramu a tak ho mám zapsaného jako hotového dospělého chlapa s podnikavou manželkou a dvěma malými dětmi) ve své roli není přesvědčivý a občas dokonce jako by se do ní ale vůbec nehodil. Události plynou trochu strojeně a mechanicky a Guadagnino jako by se potřeboval ještě hodně vyrežírovat, aby zvládl odvyprávět takhle subtilní a nepříběhový příběh. Ačkoliv se mi celkem líbí, jakým směrem má nakročeno, tak to ale určitě není hotový filmař, a tak mi přijde zvláštní, když v některých kritikách čtu ódy na to, že je třetí hlavní postavou filmu. Doprovodná hudba mi spíš podporovala ten neobratný pocit z filmu, než že by ho povznášela ještě někam jinam. Nejspíš jsem si měla zapamatovat jenom ten původní prchavý pocit a nepitvat do hloubky jednoduchý film o první lásce. - Po čtyřech měsících, během kterých jsem si určitě minimálně stokrát pustila "Visions Of Gideon" a dojímala se nad krásou a schopnostmi umění, si musím ještě dupnout: Kruci, kéž by byl ten film před "tím" aspoň o trochu lepší, protože ten konec je tak strašně skvělý! (18.01.2018)

Když by se film vezl celkově na podobné vlně, jak tomu bylo v jeho poslední třetině, tak by to byl pro mě nezapomenutelný zážitek - bohužel působivému závěru předchází pocitově velmi zdlouhavý "prolog", který mi to svým impresionistickým až poetickým rázem opravdu dělal těžké ke sledování. Hereckému obsazení nemám co vytknout - Chalamet a Hammer měli mezi sebou potřebnou chemii a věřil jsem jim to. Trochu ale tápu nad tím, jak je možné, že film získal Oscara v kategorii Nejlepší adaptovaný scénář - osobně bych totiž film zkrátil alespoň o dvacet minut a přidal bych na gradaci děje. Na jednu stranu chápu úmysl tvůrců, co se pozvolného vyprávění a zrodu křehkého vztahu mezi dvěma lidmi týká, avšak jako divák jsem to měl prostě namáhavé v rámci udržení pozornosti. Vrchol filmu tvořily pro mě bezpochyby scény z posledních společných dnů Elia a Olivera a závěrečný rozhovor mezi otcem a synem. U tohoto filmu na jednu stranu chápu všechen ten povyk a pozitivní reakce, proto mě na druhou stranu o to více mrzí, že se nemohu připojit k nadšeným fanouškům a obdivovatelům tohoto filmového kousku. (P.S. Třeba se k filmu vrátím po přečtení knižní předlohy a vše přehodnotím!) (02.02.2019)

Dej mi své jméno je opravdu speciální film. Homoerotická romance mezi 2 mladými muži však má problém především v tom, že není výjimečný film. Plusem je atmosféra 80. let, nádherná kamera (záběry jízdy na kole jsou překrásné) a především úchvatné výkony dvou hlavních představitelů. Mají opravdu perfektní chemii a všechny ty polibky (které je občas těžko strávit) a člověk by věřil, že se do sebe při natáčení opravdu zamilovali a uvažují o registrovaném partnerství. Jediným dalším výrazným hereckým hráčem je v roli otce Michael Stuhlbarg který plní takovou roli mentora svého syna v tom kdo nebo co je vlastně zač. Speciální film však neděl výjimečný film. Lehce jsem si při filmu vzpomněl na Zkrocenou horu od Anga Leeho kde se dva hlídači stáda ovcí do sebe zamilují a následně oba začnou žít své životy a musí to tajit. Nemyslím, že je Zkrocená hora nějak úžasný film ale minimálně je zajímavější. Dej mi své jméno je totiž především film o jednom letním románku. A navíc se to celé odehrává v Itálii která je k homosexuálům na rozdíl od Ameriky celkem štědrá. Ten film ale není špatný, je právě naopak celkem fajn. Avšak dělí se na 3 třetiny při čemž: Ta první je celkem fajn kdy Elie pomalu zjišťuje svojí orientaci a city k Oliverovi, druhá celkem brzdí a je především o tom jak ten aktivní sexuální románek začíná a teprve ta třetí (nejlepší!) část je o tom jak léto končí a s ní i letní románek. Finále (asi tak 10 posledních minut filmu!) je navíc hodně dobrý a vlastně pošoupne celý film o trošku výš. Na to všechno má navázat pokračování kde se setkáme se staršími verzemi obou hlavních protagonistů. Jestli to bude tak fajn jako jednička tak se asi zlobit nebudu. Ale možná bych chtěl tentokrát i něco víc. (30.03.2018)