Čokoláda

Claire DEnis riesi svoje spomienky na detstvo vo francuzskom Kamerune. KU Kamerunu este par slov , lebo ja ja na kauzy jebem - teda pardon, to mi zase uslo, a chcel som napisat, ze kauzy SK a CZ politikov mam takmer komplet v ignore liste , naopak afrikanistiku milujem. Kamerun bol v case 1884 - 1916 koloniou Nemeckeho cisarstva, roku 1916 pocas I. svetovej vojny ho zabrali hlavne Francuzi a cast Kamerunu aj Britske Imperium - dodnes anglicky hovoria iba 2 kamerunske provincie, obe su na hraniciach s Nigeriou. Zvysok statu ovori po francuzsky, od 1982 tam vladne Paul Biya. Film je rezisersk len rutinersky natoceny . 55 % (16.08.2020)

Kto má rád extra uťahané filmy bez deja s nezaujímavou autobiografiou, ten si príde na svoje. Ja som to vzdal v polovici filmu. Aj môj prostý život mi príde zaujímavejší, a to nežijem v divej Afrike a nemám černošského otroka. Nechcel som tomu dať odpad či 1 hviezdu, lebo zas po filmárskej stránke to tak úbohé nie je. Len to nie je môj šálok kávy. (31.07.2023)

"ODJEĎ RYCHLE, NEŽ TĚ SEŽEREME." Velice vydařený debut, sebevědomý, autentický. Ono to zmiňují i popisy, že má jít o hledisko malé dívky, která jenom vnímá bezprostřední okolí, které je pro ni standardní realitou, nic nekritizuje, nic nehodnotí a přesně tak film i vyznívá - rasové i sexuální napětí filmem probublává jakoby mimoděk. Scéna, ve které se holčička černého sluhy ptá, jestli ta trubka od generátoru pálí, je velice silná - střet dětské naivity a bezelstné důvěry s jen těžko potlačovaným vztekem poněkud schizofrenního původu (cítí jednoduchou deziluzi z přeřazení na podřadnější práci a nebo se mu hledisko posouvá do širších celků?). 85% (03.03.2024)

Francouzský film, založený na podobném námětu, jako německé Nikde v Africe. Bohatá žena je uvězněna ve "zlaté kleci" někde v koloniální francouzské západní africe. Žel bohu se snímek soustřeďuje hlavně na vztah služebníka Protéa s hlavní hrdinkou, takže samotné umístění filmu není až tak důležité. Popsal bych to jako jednu velkou nudu, jejíž jediný klad je jen to zajímavé prostředí. (05.07.2005)

Stejně jako u všech pozdějších filmů Claire Denis řeším, jestli mi vlastně vadí, že rezignuje na příběh, na přesnější vhled do myslí a niter postav a smyslu jejich konání, že si vystačí s "významným" mlčením a "významnými" pohledy, prudkými afekty, bez vysvětlení, s nejasnými, "významně" pronášenými větami, na něž se nikdo nedoptá, s mlhavostí, neurčitostí. *** Tajemství je přece atraktivní, každý si do něj vsune sám, co ho přitahuje, stačí nic neodhalit, a kouzlo funguje. A navíc u filmů z Afriky (či Střední Ameriky ve Hvězdách v poledne) se to přece dá pochopit, ono míjení kolonizací nebo i dnešním invazivním byznysem do sebe násilně propojených odlišných světů, kultur, zájmů možná nic jiného nedovolí. Ale zároveň je to pohodlné, schovat významy do oparu nejistoty a nic určitého nevyprávět a nesdělit. *** Ale nejsem si jistá, jestli to lze takto odmávnout. Protože. Ve Hvězdách v poledne to spolehlivě fungovalo, dokázala tak dospět k jednoznačným a silným pointám i sdílet konkrétní existenciální prožitky. V Pátečním večeru to mělo také svůj specifický smysl. Ve filmech jako Sama v Africe nebo Čokoláda už to podle mě funguje trochu míň, pokud je nejen hlavním, ale vlastně jediným sdělením filmu přenesený pocit zcizení, nepatření, zajetí, ztracenosti, marnosti, jalové pocity kulturní nadřazenosti... no, a nebo to možná jako výpověď úplně stačí., když nad tím tak znovu přemýšlím - možná to právem není uspokojivé. A možná právě proto hlavní hrdinka četla v posteli uprostřed Kamerunu Huxleyho Paralely lásky (Those Barren Leaves), román o bezvýchodnosti, zmaru a zbytečnosti, z jalového intelektuálního prostředí. *~ (02.09.2023)