Touha

Jednotlivé povídky vynikají spíše v celku znázorňujícím lidský osud než sami o sobě. První zaujme volností dětské fantazie, druhá sepjetím citu s přírodou i pronikajícími, ale ještě nevnímanými temnými podtóny, třetí drsným údělem člověka snažícího se zachovat svou tvář navzdory osudu a poslední nabízí dojemný obraz konce života v příznačném prostředí a zároveň uzavírá kruh a vytváří novou naději. Samotné povídky mají pro mě vzestupnou tendenci, i proto, že už mohou být vnímány ve srovnání s předešlými. Poslední z nich se mě dotkla jednoznačně nejvíce, téma smrti z ní sálalo z každého záběru a nakonci už jsem musel pomalu vytahovat kapesník. Je třeba překousnout trochu teatrální výkony a mít s dílem hlavně zpočátku trpělivost, pak se divákovi dostane bohaté citové odměny. (24.11.2009)

Ani se nechce věřit, že v roce 1958 se do kin dostala taková obžaloba násilné kolektivizace, jakou je povídka Anděla, která je pro mne nejlepší z celého cyklu. Velice mne překvapily výkony Věry Tichánkové a Václava Lohniského, které si našinec pamatoval z jiných filmů jen jako zajímavé figurky, zde je vidět, že spíše jen nedostali další šanci ukázat, co umí. Ani ostatní povídky však příliš nezaostávají, ale síly Anděliny nedosahují. Nutno pochválit též kameru, některé záběry jsou úchvatné. Celý film na mne působí velice čistým dojmem. (31.07.2010)

Jasného útěk před schematismem doby k poetice, lyrice a symbolismu... Oslava venkova, venkovského života a s ním spojených tradičních hodnot. Bezpráví 50. let je ovšem ještě zatlačeno někam mimo Jasného film (a skrytě čeká na Všechny dobré rodáky). Touha je skromný snímek o skromnosti a opravdu zajímavém uměleckém konceptu popírajícím schematickou dobovou tvorbu. Vynikající herci a nádherná Jana Brejchová... (24.11.2014)

Kamerou Jaroslava Kučery prosvícená kolektivizační doba s vrcholnými obrazy venkova v době zásadních změn. Jasný pro mě osobně i přes respekt k době, v níž tvořil, naznačuje, že jeho osobnostní vyzrávání, které se projevuje právě v myšlenkově-výrazové nedotaženosti jeho filmů, probíhalo trochu pomaleji. Velký výkon především Věry Tichánkové plus Havelkova hudba, která je svým lyrickým a až osudově dramatickým vkladem pro výsledek určující. 3-4* (22.11.2012)

Vojtěch Jasný a jeho poetické filmové radosti. Obyčejné malé příběhy či někdy spíše jen útržky lidských osudů, v ročním koloběhu od jara až do zimy, zároveň zde představují koloběh života od narození až po smrt. Scénář, hudba, kamera a herci zde vytvářejí přímo dokonalý celek. Zdánlivě nesouvisející povídky pojí ve výsledku více zajímavých prvků, například kytka loučních květů, která se objevuje při narození dítětě, mládežnického rande i návštěvě maminky v nemocnici. Příjemnou a zcela pohodovou atmosféru jarní a letní povídky postupně vystřídávají dramatické zápletky ze života dvou žen v pokročilém věku. V třetí "podzimní" povídce určitě nezapomenu na snad životní výkon Věry Tichánkové, statečně bránící svůj statek proti násilné kolektivizaci na vesnici, ze závěrečného příběhu vrcholícího v zimě pak především na několik krásných poetických výjevů. Ty smutné pejskovy oči, marně hledající svou paničku, to dojme... Film je také o tom, že každý hledáme jisté štěstí. Stálé zázemí, velkou lásku, odpověď na záhadné otázky. ,,Staříčku, kde končí svět? ...a kdybych pořád šel a šel, došel bych tam? ...kdybych letěl letadlem, doletěl bych tam?" 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (08.10.2019)