Journey of Vincence Mostek and Simon Pesl of Vlcnov to Prague A.D. 1969, The
Obsahy(1)
Osobitý hrdina hraného dokumentu Dědáček pan Moštek a jeho přítel byli pozváni do Prahy. Svou cestu komentují se svérázným humorem, který je naplněn životní moudrostí zralého věku.
Pokračování dokumentu Jaromila Jireše Dědáček, ve kterém jeho hlavní protagonista vyhověl režisérovu naléhání a se svým přítelem zavítali do Prahy. Dva čiperní staříci obcházejí pražské památky a bedlivá kamera zaznamenává jejich komentáře. Zastihneme je u pamětihodností, ale třeba také u podstavce někdejšího Stalinova pomníku nebo na striptýzové produkci. Jireš postihuje nejen osobnosti obou staříků, to, jak se projevují v cizím, nezvyklém prostředí, ale také atmosféru tak zvaně krizového období, jak se vtělí třeba do pouličního nápisu Dubček = Svoboda. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (8)
Po celý film jsem se nezbavil pocitu, že cílem konfrontace dvou moravských staříků s Prahou je jen posměch jejich odlišnosti. Režisér lacině sváří extrémy: Prahu zobrazenou montáží jejích krajních "pokrokových" výdobytků, jež zdaleka nespoluutvářely život jejích běžných obyvatel (letadlo, grandhotel, striptýzové varieté, Slavín), a vypovídající tak o soudobé společnosti jen koktavě, a jazykově i zkušenostně vyhraněný opak (uchovanou paměť vzdáleného venkovského moravského regionu, přítomného (násilně zasazenými) písněmi, s jiskrami uchovaných pražských obrazů z dávných návštěv). Výsledek je srovnatelně extrémní - burleskní a nicneříkající. Ke kontaktu intimity dvou světů, která by se mohla pokusit zodpovědět otázku po povaze (možné, předpokládané, domnělé) jednoty zdejší kultury, nedochází; dokonce ani to (pro mě) nejzajímavější - niternost obou "dědáčků" - se zdaleka neozřejmí: deformuje ji jejich snaha bavit (byť i cennou sebeironií) lhostejné oko kamery. Po opravdovosti ani stopy. Člověk byl pro Jireše celoživotním tajemstvím, aniž by si to ovšem připustil a zohlednil ve svých dílech, která po opuštění raného, novovlnného estetismu a přizpůsobení se normalizačním standardům zaujmou jen výjimečně - obsadil-li je opravdovými hereckými osobnostmi a byl žánrově nucen k úspornosti (například v televizní inscenaci Královský gambit). Obyčejní lidé a neherci žili mimo hranice jeho vyjadřovacích schopností. ()
Jé cheché Aelito, on ale řekl, že do letadla si vzal dvoje gatě, což vzhledem k obavě z prvního letu dává logiku. Ale uznávám, že tvoje varianta je snad ještě vtipnější. Znamenala by totiž, že doma na vesnici chodí v cizích a vlastní si fikaně šetří na slavnostní příležitosti. Anebo že ty kaťata vzal za odměnu na výlet za jejich věrné služby, aby si taky něco užila. No jinak se mi zdá, že když už s člověkem ve stáří nemlátí všelijaké choutky a pudy, na okolí to působí, že je vyrovnaný, chytrý a jeho slova se vydávají za veliká moudra, i když objektivně nijak zvlášť chytrá nejsou. Já osobně ve žvatlání obou dědů žádnou moudrost věků nenašel, ale zábava to byla, to bezesporu jo. Hlavně mně dojímala jejich snaha ukázat se před kamerou, oslnit svými vědomosti "Mácha, co napsal é...é...é...é Máj... é...é...é který dodnes umím nazpaměť é...é...é... Byl máj...é...lásky čas...é...é... hrdliččin zval hlas." ()
Nápad: vzít prostého vesničana Vincence Moštka i s přítelem do Prahy a natočit je tam. Tento jedenaosmdesátý pan již byl hrdinou dokumentu Dědáček a režisér jim byl zřejmě tolik okouzlen, že se rozhodl pro pokračování. Za pravidelného posilování lidovým energy drinkem domácí výroby tito dva pánové, kteří se kamarádí již přes 70 let, navštěvují pražský hrad, Národní divadlo, Václavské náměstí, hrobky básníků i večerní představení v Lucerna baru (zřejmě) uměleckého striptýzu za doprovodu ústřední skladby z Růžového panteru, což pak komentují na toaletě nad mušlí: "Kamaráde, to jsme jakživ neviděli. Ani vidět nebudeme." Čeho jsme tedy svědky? Životních zkušeností: "Já jsem si vzal aj moje gatě. Jsem si povídal, kdopak ví, co bude" (v letadle); poetismu: "Tekuté sluneční paprsky" (o slivovičce); humoru: "Co to stál ten pomník? - Ten pomník? He, ten přišel, kamaráde, trochu draho národu. Stál myslím přes dvacet milionů a Praha má z toho takový užitek, že má z toho dva sklepy - jeden na erteple a jeden na zeleninu. Ale drahé, takové špásy sa nevyplácajú" (o zbouraném pomníku Stalinovi) a celkově životní vitality a správného přístupu k životu - ber svět a život takový, jaký je. Nebereš? Tvoje smůla. ()
"A co to stálo, ten pomník? Ten přišel kamaráde trochu draho národu, stál myslim přes 20 miliónů a Praha má z toho takový užitek, že z toho má dva sklepy. Ale drahé, takové špáse se nevyplácejů.... 40% ()
Mudrlantský dědáček v posledních dozvucích pražského jara. Výstižný koment: vypravěč**. ()
Galerie (5)
Reklama