La pacifista - Smetti di piovere
The Pacifist
The Pacifist
Obsahy(1)
Film vypráví příběh lásky a revoluce. Reportérka Barbara (Vitti) je často přítomna excesům anarchistického hnutí a je jeho členy šikanována pro svou příslušnost ke zmanipulovaným médiím. Zamiluje se však do mladého anarchisty Michele (Clémenti), kterému pomůže při policejní identifikaci ke svobodě. Po náhodném krvavém incidentu v ulicích se jej snaží přesvědčit k odchodu z města – sama žije na rušné ulici v proskleném bytě a touží po samotě a klidu. Clémentiho kolegové z hnutí zaskočí oba milence na odchodu, pošlou Barbaru pro komisaře pod záminkou konfrontace a v její nepřítomnosti Michele zastřelí. Barbara vezme spravedlnost do svých rukou. (garmon)
(více)Recenze (3)
V době, kdy začal Jancsó svoje italské produkce už to bylo víc jak deset let, kdy Monica Vitti zazářila v Antonioniově Dobrodružství svou mladistvou krásou a bezprostředností. Od té doby se z ní stala neautentická prdelatá buchta s páskou okolo druhé brady v barvě svých značkových kostýmů a s minimem pohybových schopností. Zdála se mi jednou z největších slabin filmu. Mezinárodní produkce spolkla Jancsóovu originalitu, stejně jako o deset let později Tarkovského – výměnou za krásný filmový materiál a hvězdy v castingu se ztratilo to, co je dělalo tak dobrými doma. Jancsóova Pacifistka je chvílemi strašně špatná. Špatná jako hudba Michala Davida napodobující špatný italský pop. Takhle špatný byl už jen Antonioni v Tajemství Oberwaldu (s Monicou Vitti, he!). Patrně, aby se mezinárodní hvězdy nemusely učit dialogy, jsou v Pacifistce nejčastěji namluveny, aniž by otvíraly ústa – proud vědomí? WTF! Pasáže dlouhých záběrů (kamera slavný Carlo di Palma), tak typické pro zralého Jáncsóa, jsou opět doplněny ironizujícím vnitřním komentářem hlavní hrdinky (scénář Giovanna Gagliardo), jancsóovsky abstraktní pasáže vzájemného lidského soupeření jsou "podepřeny" obligátní tuctovou lovestory (Clémenti je z toho evidentně celou dobu znechucený). Film je dalším z řady těch, které komentovaly revoluční hnutí v 60. letech – Godardův Weekend, Antonioniho Zabriskie point, Andersonovo If, jmenovat by se jich daly desítky. I Jancsó už jeden předtím měl: Fényes szélek měl soutěžit v ´68 v Cannes, ale festival se kvůli studentským bouřím zrušil. Šanci v Pacifistce Jancsó neproměnil: mladí revolucionáři se potácejí na záběrech zcela ztraceně – kde jsou organizované a soustředěné komparzy z jiných Jancsóů? Neustálé akcentování italského designu a trendovosti je po čtyřiceti letech totálně trapné – scény s modelkami, auty a „karate“ – zde jsem ochotný věřit, že byl Jancsó špatný epigon (Zvětšenina)… Ke cti Pana Režiséra je ale třeba říct, že se v pozdějších italských produkcích propracoval k vlastní verzi midnight movies, pak se stihl vrátit a vytvořit v Maďarsku mimozemské Tyranovo srdce a ještě přežil i tuhle fázi a po své osmdesátce natočil věci totálně punk – neuvěřitelný muž. ()
Jestli v tom není nějaký mindrák z toho slavného Západu, že tolik dobrých východoevropských režisérů na tom Západě točí takové šlaky. Tohle je ještě horší než Soukromé neřesti, veřejné ctnosti. Tam aspoň byly lepé obnažené děvy, tady je překvapivě nudně hrající Monica Vitti (vypadající jako panička), která má románek s mladým "revolucionářem" (jak měšťácké!), který mimochodem vypadá a chová se jako svéprávnosti zbavený trotl. Tedy při scéně hrdinčiny pomsty jsem se musel smát, ač to zřejmě mělo být tragické. Odstřelí lumpa a brouká si při tom Podmoskovskije večera. ()
Vyjma filmu Beznadějní, -z těch co jsem měl možnost vidět-, všechny filmy režiséra Jancsóa mi připadají amatérské, nezvládnuté a příliš komplikované (až nefilmové). Už začínám ztrácet trpělivost. ()