Pad Italije
The Fall of Italy
Pád Talianska
Obsahy(2)
Porážka Itálie v roce 1943 a odchod italských okupantů vyústil v paniku, krvavé střety, krutosti a pomsty. V malém rybářském městě na ostrově Šolta v chorvatské Dalmácii popraví partyzánský velitel Davorin svého přítele a spolubojovníka Nika s jeho milenkou Krasnou, neboť ta kolaboruje s Italy a oba se dle názoru strany chovají nemorálně. Davorin si vezme za ženu krásnou Veroniku, dceru tamního boháče a zrádce. Poblouzněn manželským životem podcení riziko napadení, a tak se po kapitulaci Itálie na ostrově vylodí nacisté s chorvatskými ustašovci, srbští četníci a nakonec i Čerkesové. Ti všichni brutálně terorizují ostrovany, pro které jsou partyzáni jedinou nadějí... Film Pád Itálie volně navazuje na slavnou Okupaci ve 26 obrazech, kterou Zafranovićova válečná trilogie začala. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (37)
Film bořící mýty o hodných odbojářích a zlých okupantech. Na svou dobu odvážně kritizuje stranický dogmatismus komunistických partizánů a jejich pohled na svět určovaný "třídním postojem". Zafranovičovi se zde podařilo ukázat složitost tehdejší politické situace v okupované Jugoslávii, kdy proti sobě stály nejen cizí a domácí vojenské jednotky, ale často i členové jedné rodiny. Jestliže v "Okupaci v 26 obrazech" režisér s šokující otevřeností předvedl zvěrskou brutalitu ustašovců, v "Pádu Itálie" se podobným způsobem vyrovnal s řáděním srbských četniků a bělogvardějských kozáckých jednotek. ()
,,Divadlo, všechno je divadlo!" Druhá část trilogie také hledá odpovědi na otázky spojené s válkou, násilím, zabíjením a mocí. Čarokrásné impressionistické obrazy přístavu i ostrovní krajiny vytváří kontrast k dramatům, jež válku provází. Fašismus, komunismus, nacionalismus, ale i křesťansví, které lze tak snadno zneužít, se zde navzájem střetávají, avšak jako dobré nelze vybrat ani jedno. Ostrované se stávají pouhými oběťmi, které nejprve vykořisťovali kapitalisté, a pak jim železnou rukou začnou vládnout komunisté. Při sledování osudu jedné z postav si člověk hned vybaví politické procesy namířené proti vnitřnímu nepříteli i heslo: revoluce požírá své děti. Přibylo více mystických až snových pasáží doprovázených lyrickou hudbou. Scény oslav, procesí, svatby i drancování jako by se inspirovaly v nejlepších Jakubiskových filmech. Zejména šílenství v boháčově domě připomene Jakubiskovu fantazijní poetiku. Doprovodný chorál jest velmi podobný Orffově Carmině Buraně. Našinci se jistě vybaví filmy z období kolektivizace, když jedna z postav křičí: ,,Všechno je lidu!...odnes to domu." Nadčasové dílo. ()
Civilisté vždy odskáčou všechny konflikty, a ti na Balkáně to měli o to těžší, že krom okupační Itálie se jim tam přimotala ustašovská sebranka a různé další skupinky, jako třeba bratři Piráti, no jen jsem zírala. Partyzánské vedení vedlo vcelku fanaticky komunistickou linii, takže velitel v podání Olbrychskiho to neměl lehké, obzvláště když se zamiloval do buržoazní Italky, kterou si později vzal za ženu. Konflikt, kde ani životy dětí nemají cenu. Nádherná krajina a těžký život v Dalmácii za čtyři hvězdy. ()
Taliansko síce padlo, ale vražedné besnenie ostalo. A tak utešené ostrovné prímorské zákutia, plné bielych skál a vysušených polozelených kriakov pomedzi pasúce sa stáda kôz a ovcí kropí stále nová a nová krv. Raz sú krutými nositeľmi smrtnonosných striel ustašovci, inokedy nemeckí fašisti, piráti a v hanbe nezostanú ani partizáni. Zafranovič naložil každému. A právom. A nezabudol ani na to, že napriek tragickosti doby, groteskné momenty života ostávajú zachované i v temnote. ()
Z doby před více než 20 lety, kdy jsem Zafranovićovu trilogii zhlédl poprvé, jsem si pamatoval, že prostřední díl trilogie ve mně narozdíl od zbylých dvou dílů vyvolával nemalé rozpaky a přišel mi jednoznačně nejslabší. Návrat k Zafranovićově tvorbě mě přesvědčil o tom, že jsem se nemýlil. Zafranović si tady ukousl víc, než byl schopný strávit. Scénář není tak sevřený a působivý jako v případě Okupace a záměr vylíčit osudy charismatického a přesvědčeného stoupence revoluce, jehož zkázu nakonec vedle vlastní pýchy způsobí ideologie, za kterou bojoval, a blízcí spolubojovníci, je daleko přesvědčivějším způsobem zpracován ve Večerních zvonech. Ze všeho nejvíc ale Zafranovićovi škodí to, co spolehlivě potápí filmy Juraje Jakubiska z posledních dvou dekád. Tzn. určitý druh pozérství a zahleděnosti do sebe sama. Prapodivné postavy a scény typu příjezdu četnických pirátů, kteří jako by vypadli z nějakého bláznivého hollywoodského fantasy filmu na jadranský ostrov, nebo feliniovsky zobrazený velitel italské posádky, to všechno nepůsobí přesvědčivě, jsou to umělé a rušivé prvky, které jenom matou diváka a rozmělňují dramatický náboj snímku. Každopádně jde ale o velkou roli pro legendu polské kinematografie Daniela Olbrychskiho. Pád Itálie funguje částečně na bázi jednotlivých působivých scén, které často využívají romantickou scenérii Dalmátských ostrovů nebo šokují typicky balkánsky pojatým brutálním násilím, rozhodně ale ne jako komplexní výpověď o své zemi a době, ani jako strhující lidský příběh. Celkový dojem: 45 %. ()
Reklama