Hra na pláč

Tenhle film by mohl být synonymem pro nevyužitý potenciál. Začátek je totiž báječný, ale ta náhlá změná žánru mi prostě nesedla. Film se zlomí a spíše než drama, na kterém začínal, připomíná Birdcage plnou černého humoru, aby se na konci opět vrátil k původnímu konceptu. A to všechno není zrovna dobře namíchané. Jaye Davidson je opravdu neskutečný, přeci jen nominace na Oskara za první roli v životě mluví sama za sebe. Forest Whitaker a Stephen Rea stejně skvělí, ale jednotlivým částem bohužel chybí větší soudržnost (a konec je vysloveně nepovedený), a tak i když se na to dobře dívá, o žádný zázrak bohužel nejde. A přitom nechybělo mnoho. (02.05.2008)

Jeden z mála filmů, kterej mě dokázal docela slušně šokovat. Sice to neni žádnej drsnej thriller, jak sem si původně myslel, ale za to to má dobře zrežírovanej zajímavej příběh, kterej je ještě okořeněnej několika napínavejma scénama se skvělou hudbou. Jediná škoda filmu je, že Forest Whitaker nedostal větši prostor, protože jinak fakt exceloval. (02.04.2007)

Že je terorista taky jenom člověk a že z toho nenávistného kolotoče (hlavně v podání jiných patriotů) není snadné vystoupit, ukazuje irský tvůrce Neil Jordan. Hlavní hrdina nejprve se svým zajatcem předvede klasickou ukázku stockholmského syndromu – jeden je britským vojákem, druhý členem IRA. Vzniká cosi, co se podobá přátelství, tragédie tak nakonec přijde z jiné strany. Přichází druhý poločas. Ve snaze splnit poslední přání oběti vyhledá Stephen Rea ženu, o které mrtvý Forest Whitaker tolik mluvil. A zakouká se do ní. SPOILER: Jenže ona je transvestita, takže se pohybujeme ve vztahu na hranici vášně a instinktivního odporu. Navíc se ozvou škraloupy z minulosti v podobě radikálních bývalých spolubojovníků. Je paradoxní, že také v devadesátých letech byla tematika IRA využívaná častěji než mnohem děsivější nebezpečí ze strany islámského světa. Jordan je znovu silně autorský (námět, scénář, režie), znovu mnohovrstevnatý a znovu je jeho dílko tlumočené velmi silnými hereckými výkony. (22.05.2015)

Tento film jsem viděla už před drahnou dobou, leč hudba z něj mi často zní v uších... Ještě teď vidím smějícího se Foresta Whitekra v bílém véčkovém svetříku pohazujícího si s baseballovým míčem, jak se v reminiscenci zjevuje hlavnímu hrdinovi v podání Stephena Rey... Proč se mu směje není radno prozrazovat předem, aby jeden nepřipravil jiné o nečekanou pointu... Jo a jak je to s tím štírem na zádech želvy, který si prostě nemůže pomoct... Tak to je to, proč vidět tento film - a to nejen jednou. (23.06.2009)

Kdyby se Quentin Tarantino rozhodl v 90. letech natočit klasický noir na území Velké Británie, asi by vzniklo něco velmi podobného originálnímu thrilleru "Hra na pláč".. V čem všem je pozdější transsexuální dílko Neila Jordana "Snídaně na Plutu" veskrze pozitivní, tím je "Hra na pláč" jeho naprostým opakem.. Musím uznat, že jde o naprosto unikátní pohled na zvláštnosti mezilidských vztahů.. "Hra na pláč" pojímá téma lásky, přátelství a síle cti naprosto objektivně syrovým pohledem.. Snaží se bez hlubších vysvětlení světu nastavit zrcadlo a polopaticky mu sdělit, že opravdu není černobílý, ale má tisíce odstínů šedi.. Zpočátku je divák hozen do příběhu naprosto nepřipraven a když se konečně zorientuje, tak mu jako facka je naservírována další část příběhu, která je daleko silnější než úvod.. Nečekané zvraty, křehkost a zvrácenost vzájemných cit a emocionální ponurost - to jsou asi slova, která mne napadají, kdybych film měla nějak stručně charakterizovat.. |filmová výzva - Ghoulman| (04.02.2019)