Zajatkyně

Kajda.I má pravdu, je to náročné dokoukat. Ale čím větší překážka, tím větší radost z jejího zdolání. U tohoto filmu to platí dvojnásob. Já byla přímo šťastná, když začaly závěrečné titulky. Do té doby jsem musela sledovat několik jedinců, kteří povětšinou v příšeří vedli podivné řeči, hlavní nehrdinka si občas něco prozpěvovala, nemělo to žádný děj (inu Proust) a jen to čekalo, až si nedovolíme odsoudit moderní zpracování klasiky. Ale dovolíme a nejen odsoudíme, dokonce i opovrhneme. (09.05.2014)

Na rozdíl, od mých, některých, oblíbených uživatelů jsem nucen konstatovat, že tenhle film je prostě povedený. „Poklidný“ děj a příjemné herecké výkony, tohle bych rozhodně sám za sebe ocenil. Jinak drama, téhle mladé dvojice názorně ukazuje, jaké to je, když si vezmete, nebo žijete s někým, jehož žárlivost je až chorobná a nemá s tou „ normální“ už vůbec nic společného. Rozhodně to nemůže dopadnout nějak extra dobře. (12.06.2014)

Kdybych se nedočetl, že film je volně inspirován Proustovým 5 dílem Hledání ztraceného času "Uprchlá", asi bych na to nepřišel. Interpretovat či zikonizovat se jeho román dá nesčetnými způsoby. Chantal Akermanová si vybrala ten, který je rozhodně regulérní, i když rozhodně ne kongeniální. "Protože to chceš, musím to chtít také!", říká oběť upírovi, protože ví, že brzy i z ní bude také upírka. Albertina (ve filmu Ariane) podléhá filmovému Simonovi, který je posedlý svojí nezralou sexualitou a zřejmě přímo z ní vyplývající žárlivostí, které roztáčejí svůj zlověstný kruh... Nikdy jsem se nemohl srovnat s prostředím, ve kterém se Proustovy vize /děje odehrávají. Nejinak je to i v tomto filmu. A možná právě toto prostředí je prvořadou příčinou Simonova patogenního chování. A Arianina nejspíš také... Nicméně, i přes agresivně submisivní výroky Adriene: "Jak chceš!", se kterými mám ostatně také své zkušenosti a Simonovu posedost slídit za jejím zadkem (navíc zvýrazněným uniformou šatů), se jedná o další z režisérčiných mistrovských děl... Divím se, jaká zášť se tu snesla na Marcela Prousta i již renomovanou režisérku Chantal Akermanovou; i když na druhé straně je hodnocení pěti mých oblíbených uživatelů, kteří film viděli, v průměru 88%. (05.04.2021)

Sice nekonvenční, ale velmi zdlouhavá, nepřesvědčivá a nicneříkající studie na téma destruktivní láska, žárlivost, posedlost, a chorobná touha někoho vlastnit, které se vůbec nepodařilo zprostředkovat zamýšlenou hloubku odkazu. Jedna plus jedna vždycky budou dvě, bez ohledu na to, jak moc se může někdo snažit tento výsledek změnit. V tomto filmu se však z pouhých nekonečných záběrů statické kamery a neprostupné komunikace mezi charaktery a divákem bez jakýchkoliv emocí a výstižnějšího vykreslení vnitřních pohnutků toto poselství vyčíst nedá. (11.12.2010)

První co si musí divák uvědomit je že La Captive je ženské drama, ve všech jeho ohledech. Nejde ani tak o postavy které jsou prakticky výlučně jen dívky, ale především o atmosféru niterné pocitovosti, iracionality a intimity kterou se film vyznačuje. Chantal Akerman se vykašlala na zavedená pravidla žánru, a natočila snímek který se musí vnímat výhradně emocionálně, a ještě k tomu z perspektivy vedlejší postavy. Právě Ariane je ta okolo níž se točí celý děj, bez ohledu na to že kamera si mnohem častěji vybírá Simona udávajícího tempo událostí. Vztah obou milenců je zdánlivě podřízen jeho kontrole, ale ve skutečnosti je to ona kdo v tomhle tanci vede, protože Simon je zcela závislý na její spolupráci, a ochotě mu maximálně vyjít vstříc. Ústřední dvojice je skvěle zahraná, a i když je děj rozvleklý a jakoby chladně odtažitý, herci dokázali na plátno přenést hluboké emoce. V některých scénách je jejich láska skoro až hmatatelná. Skvělý film, i když pro muže je nesnadné ho uchopit a správně prožít. (30.01.2012)