Dvacátý devátý

Já tento film zahlédl v přehlídce normalizačních filmů v Brně (2007, společně s Hrochem, Vítězným lidem, Člověkem, co není sám atd.). Opravdu otřesné. Opět - jako ve Vítězném lidu - namaskované hlavy, v případě Gottwalda ovšem aspoň trošku životnější. Slátanina je to dlouhá a barevná, člověk se nestačí divit, kdo všechno si v tom nezahrál. Na projekci jsme však asi viděl novou kopii z nesestříhaného negativu, takže jsme mohli vidět i sekvence s bouřícími se spisovateli "intelektuály, kteří nepřijali novou, bolševickou linii strany", rozuměj Marii Majerovou (Jiřina Petrovická), Josefa Horu (Ladislav Lakomý), Vítězslava Nezvala (Miroslav Částek); ta byla v kopii, která šla v sedmdesátých letech do kin, prostříhána; přeci jen, byli to národní umělci a proč tedy připomínat jejich prohřešky proti straně... - - Celý film je takový bezzubě hloupý, ale závěrečná scéna, v níž Kachlík nechá Gottwalda - Zounara ocitovat celý Gottwaldův první parlamentní projev ("My se opravdu jezdíme do Moskvy učit. My se tam jezdíme učit, jak vám zakroutit krky!") a prostřihnout do závěrečné happyendové hudby s tleskajícím proletářsky mladým partesem... - - z té jsem tedy nemohl hrůzou a hořkostí usnout. I proto tedy odpad. (11.05.2007)

Jde v podstatě o přímého pokračovatele filmů mapujících pozici dělnického hnutí v československé historii, které byly natáčeny v 50. letech. Tvůrčí postupy se de facto nezměnily a památné historické věty z úst čelních představitelů strany zaznívají i ve filmech natočených v éře normalizace. To ještě posiluje tento hrůzný zážitek, který lze přetrpět jen s notnou dávkou sebemrskačství. Monumentální sedmdesátkové dílo tehdejšího aktivního funkcionáře, mj. i šéfa katedry režie na FAMU (!!!) Tondy Kachlíka. Pro zajímavost, jde o jedinou filmovou hlavní roli Miroslava Zounara, herce který byl vděčným typem k obsazování ve filmech s agitační tématikou. Nutno však říci, že při sledování jeho hereckého projevu nebolí tolik oči jako v případě jiných jedinců, včetně Zounarova syna Martina. (23.11.2012)

💀Fujky, fujky! Schematická agitka bez špetky dramaturgického dohledu (pod vlivem barrandovského prasete L. Tomana). Zatímco Sověti či Italové mnohokrát prokázali, že lze vyprávět ideologicky zbarvené epochy filmařsky i divácky strhujícím způsobem, jenž dokáže omráčit masy, Kachlíkův Dvacátý devátý je naopak stvrzenkou toho, že čs. kinematografie toto umění nikdy ani z dálky neovládala; snad jen na Vávrovy Dny zrady a Sokolovo se dá s odstupem času dívat, leč ani on neušetří diváky bolestivému cvrkání v očích. Člověk by se tomu vysmál, však i soudruzi z toho doma na gauči museli mít srandu, jenže to by to musela být nevinná blbost. Tohle je ale nebezpečná blbost! Resp. byla ve své době.💀 (19.02.2024)

Scénář má dvě roviny. V první (pozitivní) je jakž takž normálně natočený vnitrostranický vývoj KSČ v roce 1929. Druhá (negativní) se pokouší glorifikovat Gottwalda i Zápotockého. Vtipné na tom je to, že soudruzi počítají s úplnou tupostí diváka. Nechtíc ukazují, jací byli ve skutečnosti bolševici uvnitř KSČ. Kouzlo nechtěného zde funguje skvěle. Kléma svými řečmi odpuzuje dokonale. Tohle by měli pouštět v TV, aby si lidi udělali obrázek o "charakterní" levici. Kdo se chce dostat až na konec snímku, musí se prokousat i příběhem starého a mladého Mráčka....to byli emoce :) ! Konec dobrý - všechno dobré. Kléma Vám ukáže, co ve skutečnosti chtěla KSČ. Její nástupkyně KSČM to bohužel nemůže říct na plnou hubu, ale názory má totožné. Jedinou její nevýhodou je absence SSSR. (13.02.2010)

"Budeme se bít o ulice, o svobodu tisku, svobodu shromažďovací, svobodu spolčovací, o svobodu stávkovou pro proletariát! Proti vašemu policejnímu fašistickému teroru postavíme proletářskou obranu! My tento svůj boj povedeme bez ohledu na oběti! Houževnatě, cílevědomě, do té doby, až vaše panství bude smeteno!" O něco mladší předchůdce seriálového Gottwalda z poloviny osmdesátých let (nikoli náhodou je autorem v obou případech scenárista Jaroslav Matějka) je ve svém stylizovaném - a zde také mnohem agresivnějším - výkladu vzniku bolševizující se Komunistické strany ve dvacátém devátém roce zoufalejší než zoufalý. Historická prefabulace daných skutečností jde daleko za rámec objektivní "rekonstrukce" a nabízí jen čítankový pohled na vnitrostranickou krizi, ze které tu jsou mimo pravicové opozice obviňováni i oportunističtí levicoví intelektuálové. Utužení rodícího se normalizovaného Československa si vynucovalo i takovéto návraty ze záhrobí a znovuvzkříšení Gottwaldovy umrlé legendy pouze nasvědčuje, kam až byl "nový" režim schopen zajít. Výsledkem je více než dvouhodinová nuda bezobsažného plkání a dohadování; rovněž herecké výkony se pohybují na hranici vkusu (mimořádně špatná Zounarova poloha v titulní roli i strejcovské pojetí Zápotockého Adolfem Filipem) a jak nasvědčuje seznam obsazených, party se rozdávaly za odměnu těm nejvěrnějším. Závěrečný výrok, jež se skutečně dá označit za jeden z nejostudnějších, jaký kdy na naší politické scéně zazněl, je svým způsobem odpovědí těm, kteří toto zlo napomáhali sestrojit a v dalších letech činorodě udržovat při životě. Každé další slovo je pro tento paskvil nehospodárným plýtváním. (06.02.2012)