Třiatřicet stříbrných křepelek

"Je vůbec něco v tomto lhostejném, setrvačně běžícím, citově prázdném světě, co by se mohlo zvát skutečným životem?", ptá se Jan Žalman ve své knize "Umlčený film". Pro mě je trochu nepochopitelné, že žena, která má zdraví, muže, děti, práci, milence, je v životě zklamaná. Co bych pak asi měl říkat já, který nemá ani ženu, ani děti, ani milenku, ani práci, jsem zdravotně omezen, a nestěžuji si? Myslím, že člověk potřebuje mít svoje zájmy, pak není těžké být se svým životem spokojen. Jak to řekl Fr. Truffaut? "Tři filmy denně, tři knihy týdně, vážná hudba a budu šťastný až do smrti?" To je přesně můj případ. Jinak film je to spíše průměrný, jeho hlavní předností je odhalené ňadro půvabné Aleny Vránové. (13.05.2021)

Třiatřicet stříbných křepelek připomíná také jiný film československé nové vlny Evalda Schorma Každý den odvahu. Hrdina Schormova filmu Jarda se stejně (ač jen do jisté míry), jako hlavní hrdinka Kachlíkova snímku, potýká s deziluzorními pocity vycházejícími z frustrace a ze ztrát někdejších „únorových“ a generací předávaných ideálů. V určitých ohledech lze ovšem najít jemné rozdíly: Jarda zůstal v době poúnorového entuziasmu a odmítá (ale musí) se smířit s novou dobou, jejíž povaha nebyla v souladu s jeho konzervativním smýšlením. U hrdinky se ocitáme zhruba ve stejném období, také u ní se jedná o ztrátu určitých jistot socialismu. Oproti Jardovi si ji už zpočátku plně uvědomuje. Frustrace je násobena i zřetelným zasazením do historického kontextu – socialismus žije v hrozbě z atomové války, jejíž obrysy se stávají zřetelnými díky zmíněné kubánské krizi. Události se odrážejí v Jarčině myšlení; je postižena melancholií a začíná si uvědomovat minusy stávajícího systému. Slyší hádky z bytů, vidí spěch a neschopnost se domluvit vyobrazenou střetem „nového“ myšlení a starosvětských ideálů (viz debata o umění). Bolestně si uvědomuje svůj věk, mládí je pryč, ideály také a situace se zdá bezvýchodná. // Z Kachlíkova filmu sice nečpí takový existenciální nádech jako u Schorma, ale i tak představuje solidní příspěvek mezi filmy, kde je hrdina ztracen a nucen podvolit se novým prioritám, respektive přijmout nové myšlenky za své – a to ač ničí ty původní. Ačkoliv není nikterak hlubokou psychologickou sondou, ve výsledku je dostačující snahou o vystižení stavu jedné neznatelné entity uvíznuté v systému. (05.11.2011)

Překvapivě kvalitní snímek od budoucího spíše normalizačního režiséra, který hodně sugestivně vykresluje dobovou ztrátu iluzí z vývoje společnosti, která se zrcadlí i v rozpadu mezilidských vztahů, včetně rodinných. Film na mě působil až příliš depresivně, ačkoliv tehdy jsem sám jako desetileté dítě samozřejmě podobným pocitům nepropadal. Kritické vyznění a nepokrytá skepse, které z díla vyzařují, již zároveň ale předznamenávají myšlenkové rozvolňování, které vyvrcholilo zanedlouho tzv. pražským jarem. Tehdejší kultura, zažívala v 60. letech rozmach, jaký se už od té doby až dosud neopakoval, a zejména nová česká filmová vlna posunula naši kinematografii mezi světovou špičku. Mnohé z toho je patrné i na tomto snímku, který i přes určitou zdlouhavost nezapře své umělecké ambice, které ho podle mě plnohodnotně můžou řadit k okruhu čs. nové filmové vlny. (14.10.2022)

Příliš rozvleklý ale místy zajímavý pohled do roku kubánské krize v ČSSR. Alena Vránová je krásná 33-nice co se trošku kurví s Voskou. Langmiler, její manžel je takový maloměšťák kurvící se s kdekým a seroucí na vše. Alena dělá osvětu a ze srdce by si přála, aby komunisté, čili občané pochopili jak strana je dobrá a spravedlivá. Bojí se imperialistů. Občané však činí opak. Cikáni chlastají a zpívají. Soudruzi kradou (náš společný majetek, kurva jak to Bůh mohl dopustit). Její vedoucí v práci je dement, který za každým slovem řekne !Pravda! a neví kdo byl Piccasso. Je to havíř-manažer. Tajemník (Beyvl) by ji zase chtěl ošukat v autě ale jeho slovní zásoba se nerozmnožila na více, než je "to, tento , tamto"! Exteriéry jsou famózní, kamera skvělá. A uvidíte i pravé ňadro Aleny Vránové, to by mohl být dostatečný motiv se na tento nudný snímek dokoukat do konce. (03.01.2011)

Podobných psychologických studií se tenkrát točilo poměrně hodně, byly v módě - často ve formě televizních inscenací - dnes už toje trochu vyčpělá historie, které zejména generace, která to nezažila, dost dobře nerozumí. Ale problém odcizených manželských svazků je jistě živá, i když možná, že tvůrci tady spíš chtěli v tom tání 60. let ukázat, v jak nedokoonalém systému jsme žili. Pokrytectví, lži, otrávenost lidí, kteří neměli chuť ani možnost něco se sebou a systémem udělat, nepořádky na pracovištích, ale i pitky... Něco mezi dvěma a třemi hvazdičkami, asi na film brzy zapomenu. (30.03.2021)