Pouta

Tento film jsem chtel videt uz minimalne tri roky a jsem rad, ze ho CT zaradila do sveho vysilani. Vice nez staronovym vztahem veterinare se film zaobira kontrastem pohodlneho zivota v prepychu (vuci dobe vsak dost nejistemu) nebo zivota na "hnoji" s politicky agitovanou soudruzkou. Blance Bohdanove role panicek v mladi sedly dokonale (viz Romeo, Julie a tma), Lukavsky tradicne vyborny. Skoda, ze se film venuje vice praci veterinare nez jeho osobnimu zivotu. (24.11.2012)

První společné setkání spisovatele a scénáristy Jana Procházky a režiséra Karla Kachyni lze obecně zařadit mezi nejvýznamnější události první poloviny šedesátých let. Legendární autorský tandem, který je podepsán pod více než desítkou pozoruhodných českých filmů, zakončenou trezorovým Uchem, nabýval zkušeností teprve s přibývajícími úspěchy, podmiňovanými osobitým přístupem k inscenovaným příběhům ze současnosti. V Poutech je to zatím spíše rozpačitá a nesmělá koketerie s dobou, v níž se odehrává konflikt manželské dvojice, postižené očekávatelnými klišé, ale na druhou stranu také vzdálené jakýchkoli iluzí. Filmu nejvíce prospělo jeho jakoby temné rámování a jistá syrovost, s níž jsou charakterizovány nejen titulní postavy, ale také prostředí kolem. Počasí, že by psa ven nevyhnal, bahno, déšť, spíše žádné než nějaké podmínky pro kvalitní veterinářskou praxi. Majestátní vila, přeplněná sklem, zrcadly, koberci a přepychem. Dávná láska z dětství, dnes čilá politická pracovnice versus rozmarná princezna ze zámku bez duše a charakteru. Těžké rozhodování a ještě těžší východiska. Poněkud zploštělé postavy získávají mnohem realističtější tvář zásluhou hereckého ztvárnění v čele s vynikajícím Radovanem Lukavským, Blankou Bohdanovou, Zdeňkem Štěpánkem, Luďkem Munzarem a dalšími. Postava hraná Jiřinou Švorcovu je jen jakousi černobílou siluetou, připomínající mnohem víc civilní povolání své představitelky, než ženu na rozcestí. Tím, co staví Kachyňův snímek mezi filmy, které by neměly být zapomenuty, je atmosféra, napětí a jistá stylizace do noir žánru. (20.04.2014)

Velmi povedený Kachyňa! Budovaní socialismu tu ani nepostřehnete. Lukavský se oženil s barákem a na tehdejší dobu s nóbl rodinou. Ovšem moc to nefunguje. Chce to změnu. Na scéně se objevuje komunistka Švorcová. Překvapivě tu nementoruje o kulacích, Kachyňa z toho opět obratně vybruslil. Je to taková pěkná třicítka, která dovede zaujmout, ovšem živí se politikou, tedy komunismem. No a na závěr se podívejte sami. Je překvapivý a je velmi pravděpodobný, Inu Kachyňa, řekl by nebožtík Smoljak! (21.08.2010)

Jiří svádí nelehký vnitřní boj, jehož výsledkem má být rozhodnutí, zda upřednostní konzum, nebo práci, která ho naplňuje. Nad to se musí rozhodnout mezi dvěma ženami. Takže přelétává od krajnosti do krajnosti a stále mění svá rozhodnutí. Procházkův pohled na veterináře středního věku je značně kritický. Ve svém věku je stále nedospělý a nerozumí citům, kterými je zmítán. Bez ostychu řídí opilý, je značně sebestředný a panovačný. Přesto s ním diváci sympatizují, což je velmi pravděpodobně dáno právě tím, že není dokonalý, sebejistý a neví si vždy a za všech okolností rady. Novotný nastolil kurs postupného uvolňování, a tak mohl vzniknout film o muži, který nebyl dokonalým socialistickým člověkem, pochyboval, dokonce chyboval, nevěděl si rady, uměl si představit, že opustí svoji práci kvůli pohodlí. Ten zlom v kultuře byl enormní, vždyť prakticky celá předchozí dekáda byla věnována filmům ryze socialistickým s jasným cílem: představit nového člověka. Po Králi Šumavy se jedná o velký Kachyňův politický skok, umělecky jsou však Pouta mnohem méně vyzrálá. Slabinou filmu se ukazuje vizuál, což zamrzí především u režiséra, u nějž jsme zvyklí na velmi vysoký standard. Marně se snažím vybavit si nějakou zajímavou scénu, bohužel mi utkvěla jen Lukavského cesta koupelnou, při níž se prodírá lesem punčoch. Vše ostatní mohl natočit prakticky kdokoliv. Kachyňa se v Poutech mnohem více soustředil na citlivou psychologickou drobnokresbu hlavního (anti)hrdiny. A to se podařilo skvěle, neboť před nás postavil živého člověka se svými stinnými i pozitivními stránkami. (19.03.2023)

Takové české noir - ovšem z prostředí kravína. Takové ty napůl budovatelské filmy rády vše házejí do černé nebo bílé, kladu či záporu. Nemůžu si pomoct, ale kdybych byl v tom 1961 v kině, vybral bych si raději ty buržoázní paničky, než soudružku Švorcovou (takže jednání hlavní postavy je mi nelogické). Akorát tehdy bylo ještě normální dát přednost životu v kravíně, před životem v luxusní vile. Kdyby se tvůrci více zaměřili na samotný noir žánr a odprostili se od schématismu, mohl z toho být docela povedený film. (03.10.2014)