Ucho

Asi nejlepší film, ukazující komunistická 50.léta ne jako rozjásanou dobu dělnické třídy, ale jako dobu plnou strachu a všeobecného špiclování. Brzobohatý jako vysoký komunistický funkcionář a Bohadalová jako jeho manželka předvádějí životní výkon. Po ruské okupaci šel film pochopitelně do trezoru. Kachyňa si nasypal popel na hlavu a přežil. Jan Procházka si svým scenářem ale přichystal profesní sebevraždu. (11.05.2003)

Ucho mi dlho unikalo podobne ako "to ucho" Bohdalovej a Brzobohatému. Úžasný zážitok a neskutočná odvaha, divím sa, že zainteresovaní tvorcovia nešli do basy en bloc. Film trochu pripomína adaptáciu divadelnej hry, čo vôbec nie je na škodu veci, práve naopak, umocňuje zážitok estetikou hic et nunc. Je zrejmé, že Procházka videl pomerne čerstvý film "Kto sa bojí Virginie Woolfovej", v porovnaní s česko-slovenským Uchom sa však americký "pendant" zaoberá prakticky celkom banálnymi problémami. PS: "Ludvo, já se bojím." (29.05.2014)

Ucho, piš si - jeden z nejzaslouženějších vrcholů českého filmového alpinismu a jednoznačně nejlepší dílo Karla Kachyňi. Dokonale budované napětí, do morku kostí mrazivá paranoická atmosféra, výborná černobílá fotografie Josefa Illíka, bravurní scénář a excelentní herecké výkony dua Brzobohatý-Bohdalová... Film, který měl už dávno vypoklonkovat všechny ty ve smyčce přehrávané normalizační zhůvěřilosti na programových rozvrzích tuzemských televizí. (21.03.2009)

To, co můžeme u Londona nebo Komárka či Mňačka číst, to můžeme v tomto filmu vidět i cítit. Vlčí smečka nejprve likvidovala "přednostně" demokraty, pak začala požírat sebe samu. Osud Slánského posledních hodin před zatčením je jedním z mnoha možných výkladů a zároveň obsahů tohoto Kachyňova díla. Ponurá atmosféra jako kdyby nás uváděla do ještě o poznání zdémonizovanějších Poeových výtvorů. A do doby a poměrů možná v mnohém ještě strašnějších. Do chvil, v nichž nikdo, ani ti Nejvyšší, nevěděli, co bude. Do tísně, zoufalství, malosti. Do dna žumpy, kterou také v sobě nosíme. Jsme ještě lidé, ptá se jedna z hlavních postav v závěru UCHA. A neptá se marně: podstata systému, tak okázale lidového navenek, tak trapného mezi sebou na dýcháncích, večírcích, žranicích, pijatikách, a tak neúprosného v té karikatuře, kterou byl i vůči sobě samému, je strašlivá. Ludvo, já se bojím, říká žena v závěru. Bát bychom se měli i dnes. (25.08.2007)

Rok 1969. Při výročí invaze střílejí do lidí čeští milicionáři. Dubček spolupodepisuje pendrekový zákon. A přitom se točí takové filmy jako Ucho. Propast mezi vládci a ovládanými nikdy za celou éru socialismu nebyla hlubší. Bohužel ji soudruzi dokázali velmi záhy zacelit, o čemž svědčí i další herecké osudy např. Brzobohatého. (04.03.2011)