Ucho
The Ear
Režie:
Karel KachyňaKamera:
Josef IllíkHudba:
Svatopluk HavelkaHrají:
Jiřina Bohdalová, Radoslav Brzobohatý, Gustav Opočenský, Miloslav Holub, Lubor Tokoš, Bořivoj Navrátil, Jiří Císler, Jaroslav Moučka, Karel Vašíček (více)Obsahy(1)
Mistrovské psychologické drama Ucho, otevřeně obžalovávající totalitní režimní praktiky, bylo natáčeno ve svobodnější atmosféře na sklonku šedesátých let, k divákům se však snímek dostal až po roce 1990. Náměstek ministra a jeho žena (Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová) si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho" zaznamenávající jejich rozhovory. Jednou ale po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice - vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje... (Bohemia MP)
(více)Recenze (572)
Tfuj tajxl. To byla doba... Stačilo aby pod oknem zastavil tatraplán a srdeční tep začal prudce stoupat. Co na tom, že dotyčný si přijel jen zachlastat... Tohle byla asi nejvážnější role Bohdalky, skvělého Brzobohatého nevyjímaje.. Koho tahle doba zajímá (období procesu s Rudolfem Slánským tedy období kdy komunistická obluda začala požírat své lidi) doporučuji k přečtení autobiografickou knihu Hedy Margolivé-Kovályové s názvem Na vlastní kůži. ---- S. Bellow (spisovatel a nositel Nobelovy ceny) řekl: ,, Fašismus je otevřeně gangsterská ideologie, kterou každý člověk snadno prohlédne. Komunismus je mnohem záludnější. Apeluje na nejlepší úmysly člověka a využívá jich k jeho vlastnímu zotročení a zkáze. --- Opravdu nechápu jak můžeme tuhle svoloč mít ofiko ve vládě. Že jsou jiní a jinde? Že ta padesátá léta byla úlet teď je jiná doba? Pozor! po válce taky vypadala ta strana v pohodě a hodně slušných lidí ji volilo. Padesátá léta ukázala co je peklo a doba temna. Doba horší o to, že nejlepší Čechy a vlastence nelikvidovali okupanti Germáni, ale Češi!!! Pokud jste UCHO neviděli, tak jej vidět prostě musíte. Tenhle film bych nařídil pouštět ve školách v hodinách dějepisu. Pět hvězd bez debat. * * * * * ()
Pôsobivé majstrovské dielo Karla Kachyňu dokonale odkrýva pravú podstatu a prazáklad spoločenskej paranoje v socialistickom Československu. Kam oko súdruha nedovidí, tam nastaví ucho. Kam nedosiahne súdruh sám, tam nastaví priateľa. Priateľ systému je môj nepriateľ. Triedny nepriateľ sa ukrýva všade, podrýva autoritu strany a musí byť eliminovaný. Jeden musí z kola von... a možno ste to práve vy. A možno je za všetkým úplná maličkosť. Alebo je všetko inak. Komorná herecká exhibícia Bohdalovej a Brzobohatého, ktorý hrajú každým centimetrom tela a dokonale reflektujú strach vo vnútri spoločnosti v brilantných dialógoch. Psychologický klenot, ktorému sa dá snáď vytknúť len občasné zakolísanie tempa. K atmosfére výrazne prispieva mrazivá hudba Svatopluka Havelku, diváka zasa neopakovateľne vtiahne rozprávanie v dvoch líniách a subjektívna kamera v retrospektívach. 100% ()
Brilantně znázorněná tísnivá atmosféra strachu ve snímku, ke kterému mám dvě výhrady. Po nějaké době mne dvojice neustále vystrašených jedinců přestávala bavit a také se mi poněkud nedařilo strachovat se o osud rodiny náměstka ministra vnitra, tedy čelního představitele kritizovaného systému. ()
Ucho vás slyší... Všemocná a Soudružská Strana nad vámi bdí ve dne v noci. Nejde jen o nepřítele a zarytého odpůrce našeho "lidově demokratického" zřízení, ale také o ty, kteří nám ten socialismus pomáhají budovat. Ucho ukazuje 50. léta minulého století v plné nahotě. Karel Kachyňa použil pouze minimalistické prostředky (černobílá kamera, osvětlení v podobě svíček, minimalistická hudba) a natočil regulérní horor, s o to hrůznější skutečností, že tyhle věci se opravdu děly. Snímek funguje i dnes naprosto dokonale. Napětí, hrůza a strach. Film, u kterého se bojím. Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý jsou zde na vrcholu své herecké kariéry. ()
Obraz socialismu. Více nebo méně všichni žili v uzavřených skořápkách, více nebo méně je pořád něco ne zcela pojmenovatelného ohrožovalo a více nebo méně všichni měli pořád strach. Od autorů to v dané době byla neuvěřitelná statečnost se do tohoto filmu pustit. Nevznikal v roce 1967 nebo 1968, ale 1969, kdy už bylo jasné, že se pravděpodobně nikdy promítat nebude. Točili ho s entuziasmem, z vnitřní potřeby, že by se to mělo udělat, i když se s tím nedostanou ani do kina, natož pak na nějaký festival. ()
Nesmírně odvážný film, který se může v dnešní době v klidu srovnávat s německým oscarovým Das Leben der Anderen z roku 2006. A to považme, že oba filmy dělí 36 let! Český film je mnohem komornější. Potemnělé stísněné prostředí spolu s černobílou kamerou, vytváří psychicky velmi depresivní atmosféru, které dominují mimořádné výkony Bohdalové s Brzobohatým. Zejména role zhroucené alkoholičky je od Bohdalové výjimečný výkon a jedna z mála vážných rolí, ve kterých jí můžeme vidět. Kachyňova obžaloba STB a jejích odposlechů je o to cennější, že reagovala přímo na momentální situaci. Přišel s tím v době, kdy se o tom všichni báli jen promluvit. Málokdo z nezasvědcených tušil, jak komunistická tajná policie funguje. I v tomto filmu jde spíš o varování před špatnými principy než o autenticitu komunistického policejního přístupu. Např. scéna, kdy to přišli „dokončit“, je významově přehnaná a nadsazená. Svůj účel ale splnila. Ukázala, že pokud jde o některé věci, člověk nemá přátele. Střídavé záchvaty strachu, hysterie, hádek, hledání logických východisek, přináší divákovi prostřednictvím mrazivých dialogů dvou lidí opravdu vypjatý zážitek. Dlouhá a děsivá noc. Probdělá noc, která předznamenává závan počínající normalizace. 84% ()
Paranoia a každodenní, všudypřítomný strach live. Excelentní dvojka B-B jenom podtrhuje Kachyňův majstrštyk, který musí dodnes srát nejednoho komouše. Doporučuju! ()
Pôsobivá psychologická dráma zo samotného dna trezoru československej kinematografie. Ukážkový príklad šírenia strachu a bezmocnosti medzi vysokopostavenými hodnostármi s využitím všetkých možností manipulácie, sledovania a odpočúvania (ucho). Súkromie sa tak pre niektorých stalo len ilúziou a zbožným želaním. Filmu kraľujú hlavne úžasne dynamické dialógy oboch manželov, ktorí striedavo po sebe kričia, potom šepkajú, hádajú alebo sa zrazu objímajú.... No skrátka, obaja herci sa mi ich týmto dokonale sugestívnym výkonom dokázali vryť až niekam do podvedomia. Ich repliky a manželské trenice na pozadí niečoho veľkého čo stále visí nad nimi a ohrozuje bola slasť počúvať, pričom tu nechýba ani humorné odľahčenie a niekoľko zaujímavých hlášok. Tomuto snímku skrátka nie je čo vytknúť. Jeden z najlepších československých filmov aký bol kedy natočený. ()
Svědectví o totalitě, jemuž nelze nic vytknout. Film je výtečně napsaný, zahraný i zrežírovaný a vyniká zároveň formální precizností i střídmostí stylu - už díky omezenému počtu lokalit a díky soustředění na ústřední dvojici postav ve vztahu k mnohohlavé, všudypřítomné, anonymní moci, jejíž může být člověk součástí a přece z ní mít hrůzu. Delší komentář k filmu: http://filmaspiritualita.blogspot.com/2010/05/ucho.html ()
Ke dni 21.3.2023 17595 hodnocení-86%. 165. nejlepší film a 834. nejoblíbenější film. To myslím hovoří za vše. A asi není nic co bych napsal a nezaznělo to už tady. Takže za sebe jen dodám, že jsem čekal ještě o něco větší psycho nálož ikdyž i tohle bylo taky silný kafe. Přece jen ale převládá mírný zklamání. Proto jen 4 hvězdy. To nic nemění na tom, že hlavní dvojice Brzobohatý/Bohdalová předvedli výbornej a hlavně uvěřitelnej výkon. ()
Film, který by se skutečně hodně těžko hledal v jiné, než v československé kinematografii. Pravdivé pokrytectví doby a jasná politická moc, zkoušející svou (ne)omezenost. Manželský rozkol se nakonec mění ve strach, před okolním světem. Nádherný kontrast manželského domu, jako pevnosti, která je postupně dobývána kolegy soudruhy. Zesměšňující pohled na každodenní realitu režimu, v podání Jiřiny Bohdalové, je výborný. Stejně tak i dramatická část. Precizní režisér Kachyňa je mistrem podobných zvratů a vlastně i filmů. Vynikající záležitost. ()
Ucho mi dlho unikalo podobne ako "to ucho" Bohdalovej a Brzobohatému. Úžasný zážitok a neskutočná odvaha, divím sa, že zainteresovaní tvorcovia nešli do basy en bloc. Film trochu pripomína adaptáciu divadelnej hry, čo vôbec nie je na škodu veci, práve naopak, umocňuje zážitok estetikou hic et nunc. Je zrejmé, že Procházka videl pomerne čerstvý film "Kto sa bojí Virginie Woolfovej", v porovnaní s česko-slovenským Uchom sa však americký "pendant" zaoberá prakticky celkom banálnymi problémami. PS: "Ludvo, já se bojím." ()
Odvážné, herecky precizní, nepříjemně nervydrásající, báječně vygradované. Jedním slovem - geniální! ()
Ač se pojem český psychologický thriller může zdát sebeodpudivější, je snímek Ucho výborným filmem, který snad žádného diváka nemůže zklamat. Herecké výkony sympaťáka Brzobohatého a místy nanervylezoucí Jiřiny Bohdalové (doufám, že to byl záměr) jsou skvělé. Výtečné psycho, které patří k těm nejlepším českým dramatům z doby, v niž si jen málo lidí dovolilo něco podobného natočit. Depresivní a strhující. ()
Hodnotim po tretim zhlednuti. Ano genialni, vyzrala filmarina ktera obstoji v kazde dobe. Scenar jako briliant. A aby ne. Jeho autor realie ve filmu popisovane dobre znal. Moralni a intelektualni profil jedotlivych funkcionaru mohl odvodit dobre primo z prvni ruky. Bizarni je, ze byl odposlochavan pravdepodbne uz a dlouho po te co se podilel na tomto filmu. Jinak herecky, obrazove, ... absolutni spicka. ()
Nevím, čím je tento film tak výjimečný, možná tím, že dva lidé tu vesměs na sebe dementně křičí, a to je asi tak všechno. Bohdalové role vůbec nesedla a daleko lépe svou roli zvládl Brzobohatý, ale to nic nemění na tom, že tento film je naprosto o ničem. ()
"Jsem komunistka, jsem, mám ráda svou zem. Kdo ji nemaj rádi, hodíme ho z báni." ()
[7,5/10] (Barrandov) (Čb. /// Produkce: Karel Vejrík /// Scénář: Karel Kachyňa, Jan Procházka, Ladislav Winkelhöfer /// Kamera: Josef IIIig /// Hudba: Svatopluk Havelka) [1001 FILMŮ, KTERÉ MUSÍTE VIDĚT, NEŽ UMŘETE] ()
Za prvé treba dať klobúk dole Kachyňovi za vznik tohto diela v dobe, v ktorej vznikol. Ani dnes sa nikto neodváži (ale z komerčného hladiska) natočiť niečo podobné. Za druhé sa jedná zároveň o ludskú a spoločenskú drámu v trilerovom kabáte. Všimnite si rôzne dejové zvraty ,flashbaky a výbušnú druhú polovicu s nečakaným záverom. Ide to ale ruka v ruke s obsahom. Film, ktorý je veľmi nepríjemný posolstvom a zároveň baví. Česká kinematografia sa vyrovnala s komunizmom 20 rokov pred jeho zánikom:) ()
Související novinky
Letní filmovou školu odstartuje Bod obnovy
Letní filmovou školu slavnostně zahájí v sobotu 29. července na české poměry nadstandardní žánrový snímek Bod obnovy. „Přesně po 60 letech (!!!) od premiéry legendární Ikarie XB1 se česká… (více)
Bořivoj Navrátil: 1933 - 2011
Po dlouhé, těžké nemoci zemřel dlouholetý člen činohry Národního divadla herec Bořivoj Navrátil. Kroměřížský rodák studoval na ekonomické škole v Jihlavě, následně na brněnské JAMU, kde absolvoval v… (více)
Pravý poklad se občas nedočká toho pravého zacházení, které by si po právu zasloužil. Ucho Karla Kachyni si jízdenku do trezoru na 20 let zajistilo už svým tématem a především dobou svého vzniku. Všichni angažování poměrně riskovali, ve finále ovšem realizace filmu zlomila vaz především spoluautorovi scénáře, autorovi původní filmové povídky i častému spolupracovníkovi Kachyni Janu Procházkovi. Procházka byl po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl jako autor zakázán, stal se obětí štvavé kampaně proti svojí osobě a po úmrtí na rakovinu v roce 1971 ve věku pouhých 42 let se stal jedním z mnoha, kteří se pravého ocenění dočkali až po sametové revoluci. Ucho se ostatně též mohlo pravého uznání a především významného statusu až po roce 1989. Minimalistický prostor i obsazení, přesto velká muzika. Přesně takové Ucho Karla Kachyni je. Jeden z vrcholných zážitků československé kinematografie, který výtečně pracuje s atmosférou, klaustrofobii, paranoiou a především vedením dvou herců stěžejních herců. Tehdejší manželé Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová se tehdy chopili o poznání komplexnějších postav, než se mohlo zdát, kdy přeci jen strach dělá svoje. V době svého vzniku mohlo jít o film, který by reflektoval každodenní strach mnoha občanů, po roce 1989 šlo už jen o vzpomínání na nemilou dobu, která byla (alespoň do velké míry) již pryč. Právě fakt, že přisluhovačům formálního totalitního režimu u nás není konec a praktiky jako právě tajné odposlouchávací nařízení se dodnes používají, ovšem přeci jen v Uchu zanechává nádech aktuálnosti a tím pádem ještě o ždibec větší sílu. Sám Jan Procházka býval členem Komunistické strany Československa, kdy zkušenosti s ní otisknul právě do příběhu o náměstkovi ministra Ludvíkovi. Už samotným tématem pochopitelně musel tehdejší cenzory film pobouřit, komunistům ovšem Ucho nedělá milé jméno například už na večírku, který události filmu rozběhne a kde je naprosto očividné, že nezáleží na funkci, člověk může jednou nepatrně zaškobrtnout a vše je ztracené. Leckdo by mohl namítnout, že se Kachyňovi podařilo uplést z hovna bič, to by bylo ovšem troufalé. Ucho totiž možná není opulentní a vystačí si na povrchu s malém, pravá síla tkví ovšem právě uvnitř, přesněji v tom, jak skutečně graduje atmosféra téhle nepříjemné psychologické podívané, kterou upevňuje nejen neskutečně silný výkon Jiřiny Bohdalové, které by člověk ženu na dně psychických sil z fleku uvěřil. Jak sebevíc poté vlastně může konec působit jako vystřízlivění a spása, na situaci ústředních hrdinů se v podstatě nic nemění. Ucho v podstatě nesází na pravý happy end, minimálně ne happy end v pravém slova smyslu. Těžko se vlastně dá věřit tomu, že by po tak psychicky náročné noci u Ludvíka a Anny náhle skončila paranoia či obavy. Doprovodná hudba Svatopluka Havelky už sama o sobě v průběhu filmu funguje poměrně mrazivě, jde ovšem jen o přimražení již tak nepříjemně mrazivosti. Ucho sice vzniklo v době a na místě, kde muselo automaticky dojít k zákazu, právě například snaha moderních filmařů o nepříjemné zpracování socialismu u nás často tak úplně nedopadá. Dá se přitom snadno věřit, že mnozí tvůrci čerpají právě například z Ucha (i proto, že jednoduše patří mezi elitu normalizačního filmového období), Ucho ovšem pořád mělo tak trochu výhodu v tom, že tvůrci to nepříjemné období zrovna skutečně prožívali. Režijní uchopení Karla Kachyni přitom není kdovíjak okázalé, právě jeho tvůrčí uchopení ovšem ty pocity paranoie umocnilo. Vzpomínání na večírek, kde dochází k nepříjemným detailům na obličej, kdy každá tvář vyvolává tak trochu jinou emoci (a jenom tím podněcuje pocity nejistoty hlavního hrdiny), hravé kamerové pohyby či práce s osvícením a sem tam i obrazovou kompozicí, to je prostě radost. Nejdůležitější je ovšem právě to věrohodné zobrazení klaustrofobie a vedení dvou fantastických herců, kteří před kamerou skutečně dokázali pocit, že si šáhli na dno psychických sil. Při natáčení tak odvážného projektu se nejspíš přeci jen dali nervy krájet. Ze všech trezorových filmů je Ucho jedním z těch nejslavnějších, dost možná právě i proto, že je nejspíš tím nejodvážnějším. Karel Kachyňa sice natočil i jiné velmi povedené záležitosti, Ucho přesto zůstane nejen jeho nejdůležitějším filmem, ale i tím nejpovedenějším.... () (méně) (více)