Obchod na korze

Po tom všem, co jsem o tomhle filmu slyšel (hlavně tady) jsem se opravdu neskutečně těšil. Jenže velká očekávání plodí velká zklamání… Kdyby Obchod na korze trval kolem 40 minut, tak bych neváhal a okamžitě vytasil nejvyšší hodnocení. Ale takhle nemůžu jít nad tři (a to jsem ještě v hodně dobré náladě). První hodina je pro film absolutně zbytečná a vše, co se zde odehraje, by se vlezlo do pouhých pěti minut. Naštěstí pak to nabírá na obrátkách a ten konec je opravdu skvělý. A právě proto zamrzí, že tak skvělý není celý film. Upřímně, tohle je jedno z největších zklamání za hodně dlouhou dobu. A v klidu vám vyjmenuju okolo 20 lepších (českých) filmů než je tento. 60 %. (24.04.2011)

Snímků, které tak nějak rýpají do svědomí slovenského národa, je daleko více, ovšem celosvětový úspěch dělá své a neskutečně propastný rozdíl v počtu hodnocení oproti ostatním, je toho jasným důkazem. Film si to nepochybně zaslouží. Atmosféra Slovenské štátu, zachycená za dveřmi jednoho naprosto obyčejného, prastarého obchůdku, kde se zastavil čas. Společně s ním zastavila i stará paní Lautmannová. Jediné spojení s reálným časem je okno v obchodě. Okno do světa, který se mění. Uniformy jsou rozdané a sebevědomí těch, kteří si je oblékli, stoupá. Postavíme si tu monumentální připomenutí našeho pomatení, ať všichni vidí, že onu MOC máme. My jí máme, pro všechny, kteří nám budou vzdorovat "reč a krv nědáme...!" zpívají poslušní panáčci nastoleného režimu. Slušný člověk je zmatený a jen přihlíží příchodu uniformovaného muže. Jeho příchod je odporně sebevědomý a velkolepý, i když zapomněl na kaviár, v roce 1942, podotýkám. Je to nemilé, ale co, přináší přece dobré zprávy, co dobré, výborné "Tono, je z těba boháč...!". Popijeme si, nasytíme i trochu té pravdy hodíme na stůl. Zaslepený gardista nemá ani ponětí, jakým způsobem Tónu obohatil. Do krámku přichází arizátor, natáhnout hodiny zastaveného času. Hodný, slušný arizátor, tedy, jen když ho náhodou nekontroluje žena. Ovšem hodiny stále ne a ne se rozběhnout. Židovka nemá strach, z čeho také? Strach za ní má Tóna. Co strach, já jsem přeci arizátor, žádný exekutor, já jsem povolán říší, nejsem žádnej bílej žid...."musíš...musíš!!". Auta s nákladem již odjela, ovšem okno ukazuje něco zlého....nebezpečí, stále jde o život...."já sa nedám zastreliť! ". Židovka nevytáhla paty z domu, ne Fico a jeho posluhovači, ale osud jejího národa jí hledal. Dvojice Kadár-Klos se do nadprůměrné filmařiny odrazili již u filmu Tam na konečné. Odrazili se dost vysoko a divák jim úspěch tohoto filmu prostě musí přát. Naprosto precizní práce se vším všudy. Liškovo houslový ruch-tón mnou projel tak, až jsem se zasmál, a to nejen díky hudební geniálnosti mistra Lišky. Ve filmu je i naprosto přirozený a upřímný humor. Slovenští herci mají v sobě jistou dávku přirozenosti, možná to dělá ten jemný jazyk, nevím, ale nenašel jsem tu jediného herce, který by nějak vybočoval z řady nadprůměrného výkonu. Idu Kamińskou měl osobně na starost Juraj Herz, který zde působil jako asistent režie a na jejím neskutečném výkonu má velký podíl i on. A Króner. Kroner nehrál. ON prostě BYL. Měl to v sobě, věděl co dělá, a jak to má dělat. Lidsky i nelidsky otevřený film. (23.08.2013)

S akceptací Obchodu na korze bojuju už dlouhé roky a stále je to jako na moři, jednou dole, jednou nahoře. Ostatně tvorba dua Kadár/Klos bude vždycky problémová, protože konečně už ten jejich společný nástup v 50. letech, to je jedna úchylnost za druhou. Nejdříve posílají Dohnala budovat socialismus do Západního Německa v Únosu, pak tahají humor z předválečných ikon v Hudbě z Marsu tak, že je z toho spíše teskno než veselo, v Tam na konečné a ve Třech přáních už se zase pro změnu tváří jako umělci, kteří pochopili a stali se vedoucími osobnostmi tání. Není to s nimi snadné a pokud tedy vrcholí jejich tandem příběhem z neoblíbených dějin Slovenského štátu, koledují si o hysterické přijetí plné ovací či případně o pravý opak. Obchod na korze má námět srovnatelný s apelem Zinnemannova The Search, což je sice pěkné, ale tragika uzavřená v postavě Idy Kamińské je příliš komplikovaná na to, aby jí tak jednoduše zastínil Kronerův tradiční občan v morální nouzi. A bohužel dnes už je i problematické vyznat se v těch dialozích, které suverénně kombinují slovenštinu, němčinu a jidiš. Čili atypičtější film pro čs. kinematografii být nemůže, presto je to právě on, který reprezentoval ve své době 20 let Státního filmu a dnes je ocejchován Cenou akademie jako věčný a božský. (16.11.2014)

Hudba vynikající, scénář vynikající, herecké výkony vynikající, ale stejně to u mě není za plný počet, protože mě tyhle filmy zase tolik neříkají. Téma holocaustu se mi nelíbí a to že jsou lidi svině již vím dávno. Každý si když jde do tuhého rád zachrání tu svou kůži. Tady je to sice podáno trošku více dramaticky, ale to na mém rozhodnutí pranic nemění. U filmu se raději chci dobře bavit. Přesto tento film nedostanu jen tak z hlavy a budu nad ním ještě dlouho přemýšlet. (12.01.2009)

Jeden z nejlepších filmů československé historie, jehož kvalita a výjimečnost byla stvrzena historicky prvním oceněním Americké filmové akademie za nejlepší cizojazyčný film a který tak vlastně opticky mezinárodně odstartoval (spolu s Menzelovými Ostře sledovanými vlaky o rok později) československý filmový zázrak šedesátých let - tzv. novou vlnu... Velký demýtizační účinek a přitom malé komorní drama - to v sobě spojuje snímek Elmara Klose a Jána Kadára. Tihle dva tvůrci se přes svou dosavadní tvorbu poplatnou režimu a době, plnou dobového schematismu a ideologie (Hudba z Marsu atd.), pustili, z části již svým předcházejícím strhujícím snímkem Smrt si říká Engelchen, do nerovného souboje se státní propagandou - demýtizovat období samostatné slovenské státnosti. Místo tendenčních filmů o Slovenském národním povstání a politicky uvědomělém konání slovenského lidu se pokusili vykreslit (alespoň zpočátku na pozadí politické poptávky samozřejmě) xenofobii Slovenského štátu napojeného na tehdejšího symbolického nepřítele číslo jedna - nacistické Německo. Příběh Tóno Brtka a jeho árizace malinkého židovského obchůdku se však vymkl očekávanému záměru a přerostl v trpké a bolestné podobenství o podstatě zrůdnosti totalitního systému, v němž je část osob zbavena lidských práv a vystavena genocidě. Výborně je tu vykreslena postupně narůstající atmosféra strachu a a zesilujícího tlaku na jedince (excelující Jozef Kroner). Zprvu jednoduchý příběh obžalovávající fašismus a nacionalismus se tak zvrhl v hořkou sondu do duše slovenského člověka a poukázal na to, jak nebezpečná jsou ozubená kola jakéhokoliv totalitního systému, jenž není vystaven na principech humanity a lidskosti a jenž svou kinetikou drtí i zprvu slušné a nezmanipulované lidi... (19.06.2007)